Nový Zéland - jižní ostrov

Po více jak týdnu každodenního zoufalého hledání místa na spaní na severním ostrově, jsem se potají vážně těšila na náš přesun na jih. V sobotu v 6 ráno jsme na letišti ve Wellingtonu odevzdali auto a pár hodin na to jsme dosedali v Christchurch, kde na nás čekal bratránek. Už jsem psala, že tam pár let žije a protože jsme se dobu neviděli, nejen kvůli vidině dvou nocí v posteli a jakkoli teplé sprše, jsem se tohohle víkendu nemohla dočkat!


Jen, co jsme dojeli k němu domů, seznámili se s jeho malajsijskou přítelkyní Jennifer a chvíli si odpočinuli, vyrazili jsme na piknik do nedalekého parku s nádherným výhledem na oceán. Lukáš nám odtamtud ukazoval, kam chodí po práci surfovat, povyprávěli jsme si, co nového se událo doma a přesunuli se do altánku, kde Jennifer začala připravovat korejské barbeque. Její domácí kimchi (fermentované pekingské zelí) pálilo trochu víc, než jsme čekali, ale protože bylo vážně výborné, ládovali jsme si ho spolu s grilovaným hovězím masem do kopřivových listů a tu pálivost se celkem marně snažili srazit vychlazeným novozélandským "pivem". Po chvíli se k nám přidala Léňa s Mikem, holčina, kterou s Lukynem známe odmalička. Já ji naposled viděla asi tak před 10ti lety. Na Zélandu si tohohle místňáka našla po tom, co ji Lukyn zlanařil, aby se tam nastěhovala :) Bylo to skvělé odpoledne plné vzpomínek na dětství.. 

Na večer Jennifer připravila další barbeque. Tentokrát "klasické novozélandské" s místním jehněčím a pečeným lososem. Žádným filetem, ale celým lososem z nedaleké farmy. Protože ji, stejně jako mě, vaření děsně baví, dokonce se tahle Malajsijka, před očekávanou českou návštěvou, pustila do poctivého chleba z kvasu s křupavou kurkou. ♥ Na tenhle večer ti dva sezvali plno svých kamarádů, takže z toho nakonec byla úplná československá zahradní párty. 

Druhý den pro nás naplánovali menší výlet do Akaroa, malebného přístavního městečka, kde to údajně žije jen, když dorazí zaoceánská výletní loď. Šli jsme do kavárny, kde měly obsluhovat další Lukášovy kamarádky, dvě Češky. A přesně tady jsme zjistili, jak je ten svět menší než malý :D. Nebyla by to ta správná náhoda, kdybychom je s Fildou neznaly. Obě jsou totiž od nás z Krkonoš. V Akaoře jsme si dali ještě skvělou zmrzku (fákt! Úplně nejlepší, co jsem kdy jedla - příchuť skořicový jablečný crumble) a vyrazili dál na kopec, kde jsme si u silnice s dechberoucím výhledem vytáhli kempový stolek, židličky a přichystali oběd O:-)






Tenhle poklidný víkend v Christchurch plný skvělého jídla, jsme si po severu na toustovém chlebu s arašídovým máslem fakt užívali! Navíc jsme poznali vážně plno lidí, kteří nám dali spoustu rad ohledně cestování na jihu. Kdybychom totiž měli jih absolvovat stejným stylem, jakým probíhal ten sever..
.. asi bych, co nevidět, skočila někde ze srázu :D 

Ne proto, že by se mi to snad nelíbilo, ale proto, že tyhle dva ostrovy jsou jako dva různé světy. Na jih jsme si (oprávněně) vyhradili mnohem více času. Vycházelo to na nějakých 19 dní. Jih se navíc nachází v jiném podnebném pásu, takže nejen, že je na něm trochu jiná příroda, ale i počasí. Podle toho, co říkal Lukáš, pár týdnu před námi za ním přiletělo několik kamarádů, kterým 3 týdny v kuse lilo, ale jako fakt lilo (žádný letní deštíček) takovým způsobem, že část cest byla dokonce uzavřená. No absolutně si nedovedu představit, co bychom tam za podobných podmínek dělali. Naštěstí se nás sluníčko drželo jako klíště a i když tam, odkud jsme vždycky odjížděli začalo pršet, my si celou dobu užívali léta. Vlastně do Christchurch, kde před naším příjezdem celou dobu pršelo, jsme jim přivezli první opravdu horký letní den :) No a pak jsme si v pondělí to léto zase odvezli s sebou :D

Podle toho, co jsme do té doby viděli, nevěřím, že na Zélandu existuje domácnost, která nemá karavan nebo alespoň auto, které by bylo nějak upravené a přizpůsobené ke kempování. Z podmínek, ve kterých normálně bydlí, nám šla hlava kolem, ale auta na pojízdný domov, si přetvořit umí. Jeden takový provizorní pojízdný domeček jsme si půjčili i my. Byla to Honda Odyssey.. sice už babička, ale sloužila nám vcelku (k tomuhle "vcelku" se ještě vrátím) dobře. Asi jediná povinná výbava v podobných autech odpovídá tomu, co nám radili Lukášovi kamarádi..

.. "VD je na to, co se má hýbat a nehýbe, duct tape na to, co se hýbe a nemá."

Zadní sedačky byly úplně sklopené a na nich jsme měli matraci, takže to byla vlastně taková noclehárna na cesty. Doma spím vážně málo, ale tady jsem se trochu nakazila od Fildy a zvládla snad prvně v životě spát i 13 hodin. No co.. bylo to fakt pohodlné.. :D (minimálně oproti předním sedačkám v RAV 4..)
------------------------------------------



První zastávka na našem osamoceném jižním dobrodružství, byl jak jinak než další pánprstenovský spot, Edoras nebo taky pod oficiálním názvem Mount Sunday. (To "jak jinak" je oprávněné, vždyť my máme doma i pánprstenovskou rohožku.. vlastně dvě.) Cesta tam byla sice dost zdlouhavá, ale naprosto dechberoucí. Oproti výhledům na ní je Mount Sunday spíš než Mount, jen Sunday. Není to totiž kdovíjaká hora, spíš jen takový kopeček. Přes cestu tam byla trochu vylitá říčka, takže bych to nebyla já, kdybych si při jejím překračování zase nevymáchala nohy. Filda už to tak nějak tušil, takže stál na druhé straně a musel si to samozřejmě zdokumentovat, takže máme spoustu videí (až už povedených nebo... ještě povedenějších) s tím, jak cupitám po různě rozestavěných kamenech a většinou si i odnáším suvenýr v podobě mokrých bot nebo aspoň dobitých rukou a modřinami posetých nohou :D








Mimo spaní, byl pro nás v tomhle cestování asi největší rozdíl v tom, že nám vybavení v Hondě umožňovalo si uvařit teplé jídlo. K dispozici jsme měli nádobí, plynový vařič a hlavně i úplně obyčejnou lednici, do které jsme si na benzínkách nebo v obchodech vždycky jen dokoupili led, díky kterému nám v autě vydržely určité potraviny čerstvé i tři dny. Jednou z věcí, kterou obsahoval můj seznam must have věcí na Zéland, byla moka konvička. Riziko, že bychom se měli několik dní pohybovat daleko od lidí a já si nemohla dát kávu, jsem totiž odmítala podstoupit. A upřímně, nemyslím si, že bychom jen tak narazili na kavárnu s výhledem, jaký nám nabídlo třeba jezero Tekapo. A to hodlám tvrdit, i když jsme ten den ráno absolvovali menší trek na observatoř nedaleko od něj, kde údajně podávají nejlepší kávu mezi nebem a Zemí (psali to tam na záchodech). Protože tu, co jsme si uvařili sami, to rozhodně nepřekonalo. U Tekapo jsme seděli na kempových židličkách, nejdřív si uvařili něco k obědu a s šálkem v ruce pozorovali lidi naprosto stejně konsternovaní tou krásou, jako jsme byli my.

Takovéhle výhledy bych si jako dezert nechala líbit klidně pořád. :)






 




Ještě ten den jsme se rozhodli přesunout k Mount Cook (Aoraki), nejvyšší hoře Nového Zélandu. Cesta tam nám rozkrývala neuvěřitelná panoramata. Nekonečné planiny, které slouží hlavně jako letiště. Na jižním ostrově jsme je vídali docela často, protože jedním z mnoha způsobů, jakým lze probádat alpy, fjordy a ledovce, je z ptačí perspektivy.

Jestli jste četli článek o severním ostrově, možná si vzpomínáte, jak jsem zmiňovala, že jsme si dopředu nic moc nezjišťovali a taky to, že jsme na severu měli jen offline mapy a průvodce. Náš víkendový odpočinek v Christchurch, nás mimo skvělé jídlo, obohatil taky o podstatnou dávku informací a především o aplikace, které jsou nejen pro turisty, ale i pro místní dost esenciální, co se cestování po Zélandu týče. Tyhle appky fungují v podstatě jako mapy. Mapy, na kterých je vyznačené, co všechno byste mohli potřebovat (veřejné záchody, prádelny, benzínky, obchody, bankomaty, wifi, ...) a hlavně i to, co ani zatím nevíte, že potřebovat budete. Dost podstatné je, si je stáhnout i v offline verzi, simku s daty jsme sice měli, ale signál, je to poslední, co byste na místech, kde je sotva záchod nebo živá duše, mohli hledat. Měli jsme teda dvě aplikace (CamperMate; RankersCamping), které ukazovaly v podstatě totéž, ale jedna z nich byla přehlednější a ta druhá ukazovala několik věcí, jako třeba veřejné sprchy, navíc. Neznám místo, kde by bylo víc kempů, jak na Zélandu, což vysvětluje to, proč nevěřím, že existuje místňák, co nemá domov na kolečkách. Díky informacím z aplikací jsme tak vždycky našli super místo na spaní bez toho, aniž bychom se strachovali, že nás načapá ranger a udělí nechtěnou pokutu. Taky jsme se vyhnuli tomu, že by nás nějaký kemp nemile překvapil vybavením, protože jsme i dopředu znali recenze.

A přesně z tohohle důvodu jsme taky věděli, že po Red Tarns treku u Mount Cook stihneme horkou sprchu ještě před tím, než se vydáme zase o kus dál. U Mount Cook je údajně několik zajímavějších výšlapů, nám se ale Red Tarns vážně líbil. Po těch asi tisíci schodech se nám sice ještě pár hodin klepaly nohy, ale za tu krásu a klid nahoře, který nám tenhle trek rozkryl, to rozhodně stálo.










Další den ráno jsme si trochu odpočinuli v jedné kavárně, k pozdní snídani si dali banánovo-čokoládový koláč, kávu a vyrazili na Moeraki Boulders - obrovské kameny na pláži, co spíš vypadají jako dinosauří vajíčka. Achjo.. čím déle píšu a projíždím u toho fotky a poznámky, tím více si vzpomínám na všechny ty zbytečné detaily. Ale já vám to na sebe stejně prásknu. :D Na tuhle pláž vedly schody. Dost obyčejné dřevěné schody. Jenže předtím asi pršelo.. a lidi na ty schody z té pláže natahali na botách docela dost bláta a písku. A co se nestalo..

... vsadím se, že už víte, kam tím mířím.. :D

Jo, držela jsem se zábradlí, ale i to bylo kluzké, podjely mi nohy a skoro jsem předehnala i Fildu, přesto, že šel docela kus přede mnou. Ten tu mojí krasojízdu po zadku dolů ale zarazil, dal mi přednášku o tom, jak se chodí po schodech (prý už to někdo musel udělat..), chytl mě za ruku, odvedl dolů a se sotva zastavitelným smíchem jsme tu pláž prošli už bez další újmy. No, zasvinila jsem se fakt řádně. Vlastně tak, že když jsem se pak šla na záchod v přilehlém bistru převléknout, zastavovali mě asiati s dotazy, jestli jsem se takhle zašpinila na pláži. I přesto, že jsem se je snažila přesvědčit, že ty kameny jsou fakt krásné, říkali, že jim to za to nestojí a jeli zase pryč :D







------------------------------------------

Odtamtud jsme jeli na Katiki Point Lighthouse. Majáky jsme si vlastně dost oblíbili. Každý, a především to okolí u všech z nich, bylo úplně jiné. Na podobných místech už jsme věděli, že jsou v okolí tuleni, aniž bychom to někde četli. Oni jsou totiž dost specificky cítit. Filda jim říkal "smraďoši", já jsem se i tak nad malými tuleňaty rozplývala. Na Katiki Point ale hlavně pobíhaly volně ovečky a telátka. A s těmi jsem si po tom divadýlku na schodech docela rozuměla... 








Ten den nás cesta dovedla ještě k jednomu netradičnímu zážitku. Jeli jsme totiž do Royal Albatross Center, kde jsme absolvovali zajímavou přednášku s pozorováním albatrosů královských. Je jen málo míst, kde můžete něco podobného zažít, protože tihle obři se pohybují převážně na jižní polokouli, v okolí Antarktidy, ke které má Nový Zéland poměrně "blízko". 

Následující ráno jsme se vydali na Tunnel Beach, jedno z mých, od té doby, nejoblíbenějších míst. Vedl tam hodně strmý kopec dolů, takže ještě, než jsme došli přímo k pláži, nám bylo víc než jasné, že ten návrat k autu nebude zadarmo. Ale pro tu krásu dole bych si to vyšlápla klidně několikrát za sebou. Tunelem vytesaným ve skále jsme po schodech opatrně sešli na pláž, sedli si na kameny a osamoceně poslouchali racky a to, jak se oceán tříští o skály...






.. možná, že zrovna tam byly ty vlny předzvěstí největšího větru, jaký jsme na Zélandu zažili. Při procházce k (dalšímu) majáku na Nugget Point jsme totiž měli co dělat, abychom neuletěli. Musela jsem se děsně smát, protože mě Filda úzkostlivě popadl za ruku, aby se mi náhodou něco nestalo. Nevím, kde k takovým myšlenkám přišel.. :D .. každopádně i stromy, co se tam na tom kopci na pohled spíš válely, jednoznačně dokazovaly to, že tady, na Catlins coastu fouká tímhle stylem nejspíš pořád, takže nám bylo konečně jasné, proč je Catlins jedna z nejskloňovanějších surfařských oblastí. 





Dalšího dne moje láska k novozélandským plážím gradovala dál. Na otevření vstupu ke Cathedral Cave jsme museli počkat, protože se tam smí jen při odlivu, aby se předešlo tomu, že někdo v jeskyni uvízne. Nic, než jeskyně s dvěma vstupy na téhle obrovské pláži není a i když je tahle díra ve skále opravdu krásná, my se zamilovali hlavně do té bílé písečné pláže, která se táhla donekonečna. Díky tomu, že je na ni přes hotový Jurský park jen jediný přístup a navíc časově omezený, nás tam byla jen hrstka. Takže jsme se kolem poledne procházeli na kraji oceánu a když se nám pořád ještě nechtělo vracet k autu, plácli jsme sebou do sluncem rozpáleného písku a zahrabávali si v něm nohy.






------------------------------------------

Večer jsme spali v tom nejkouzelnějším kempu, na jaký jsme natrefili. Do té doby jsme byli zvyklí na to, že jsme se možná tak zastavili někde osprchovat, ale zuby jsem si večer čistila pěkně v posteli. Vlastně jsme si dělali srandu, že mě to nadchne natolik, že se mi ani doma nebude chtít chodit do koupelny a pastu budu taky plivat z postele na zem :D ... kdyby vás to náhodou zajímalo, moje civilizované návyky si naštěstí udržely svoje čestné místo.. 
.. ale abych se dostala k tomu kempu, když jsme tam přijížděli, i přes obsáhlé informace v CamperMate jsme se báli, aby cena vůbec odpovídala recenzím, protože tenhle docela velký kemp vypadal vážně hodně luxusně. Jen, co jsme vylezli z auta, nás přivítala dvojice pávů, trávník, jako kdyby se po něm někdo pravidelně plazil, vytrhával plevel a do jedné roviny stříhal stéblo po stéblu a vrcholem toho všeho za ohradou několik lam, pro které jsme dostali i krmení, kdybychom náhodou neodolali nutkání se s nimi jít přivítat. Horko těžko se dalo uvěřit tomu, že nás tam bylo všeho všudy maximálně osm aut. A tohle místo nás nadchlo natolik, že jsme se vrátili i následující noc po vysilujícím výletu na fjord. Už jsme i věděli, jaké vybavení - krásná velká kuchyň, několik venkovních grilů a třeba i neomezená horká sprcha - nás tam čekají, takže jsme se po cestě z Milford Sound stavili v obchodě pro hovězí maso, k večeři si přichystali pár vypiplaných burgerů a spokojeně se odkutáleli spočinout do auta :)




Fjord Milford Sound je jedno z těch míst, které na Zélandu prostě musíte navštívit. Přijde mi, že Nový Zéland není tak velký, abyste jeli přes širé pláně po jediné silnici, která jimi vede a z ničeho nic se objevily gigantické hory. Ale ono je tomu tak. To jsme zažili, když jsme jeli na Edoras, zažili jsme to i po cestě k Mount Cook, ale tady to bylo mnohonásobně efektnější díky tomu, že do údolí k fjordům, kde se odehrává veškerá ta sranda, projedete přes tunel a z ničeho, je před vámi najednou úplně všechno! Tohle údolí je hodně turistické místo. Nad hlavami nám každou chvíli bzučela nějaká helikoptéra nebo malé letadlo a v mezičase do toho zahoukala loď z přístavu, odkud se pořádaly vyhlídkové plavby skrz fjord. Loď z něj vyplouvala až na oceán a podle toho, co říkal Lukáš, že se ten obří fjord za zády opticky úplně zavře, jsme to museli vidět na vlastní oči. Na lodi jsme byli obklopení obřími horami. Člověk by řekl, že díky nadmořské výšce okolí Sněžky, naše nejvyšší hora není zase až tak velká, ale tihle velikáni okolo Milford Sound se na světě řadí mezi jedny z největších hor, které se do svého nejvyššího bodu táhnou z nuly a ony byly jen o pár metrů větší, než právě Sněžka.





------------------------------------------

Už pár dní jsme byli v úplné euforii. Fakt naplno jsme si užívali léta. Bylo to super. Takže jsme se přesunuli do Queenstownu, města, které jsme si zamilovali asi ze všech nejvíc. Navzdory tomu, že si místňáci stěžují, že už je tohle město vážně hodně turistické, my jsme se v něm potulovali nejspíš v dobrou dobu a i když jsme potkali docela dost lidí, všude panovala příjemná atmosféra, nikdo nikam nepospíchal, lidi spíš odpočívali na pláži, zahrádkách restaurací a kaváren nebo si užívali extrémních atrakcí, jakých je v Queenstownu požehnaně. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jsme se do něj vydali i my. Když jsme zjistili, že tam je mimo největší bungee jumping na jižní polokouli i největší houpačka na světě, shodli jsme se, že na ni musíme jít! Před tím, než nás nad krkolomným srázem autobus předělaný z Tatry dovezl na místo, nás několikrát zvážili, nechali nás vyplnit formuláře, kam jsme uváděli mj. kontakt na někoho v případě, že by se nám něco stalo a především, nás několikrát ujistili, že v moment, kdy všechno odsouhlasíme a zaplatíme, nemáme nárok na vrácení ani části peněz, kdybychom si to při pohledu na kaňon, ve kterém se za pár hodin budeme houpat na lanech, rozmysleli. Samé potěšující informace.. :D My jsme to ale neplánovali vzdát, takže jsme byli úplně v klidu i do momentu, kdy jsme byli společně zavěšení na 120m dlouhých lanech 160m nad zemí. "Horší" to bylo ve chvíli, kdy nás nečekaně pustili dolů a my padali 70m volným pádem, dokud nás nezachytila lana na třísetmetrové zhoupnutí :D Když jsme těch několik chvil svištěli dolů, měla jsem krapet nahnáno a ještě tak 3 hodiny potom mě z toho pár vteřinového křiku, který vzápětí vystřídal upřímný smích, bolelo v krku.




V Queenstownu jsme chtěli zůstat ještě jeden den a pak se přesunout do Wanaky, jenže tenhle plán nám trochu zhatila předpověď, podle které mělo být ve Wanace za dva dny poměrně deštivo. Takže jsme plány už klasicky operativně pozměnili a vyrazili rovnou na cestu. A udělali jsme dobře. Wanaka nás sice nenadchla tolik, jako Queenstown, ale spíš než courání po městě, jsme tam měli v hledáčku Roys Peak trek. Ráno na informacích nám řekli, že trek trvá zhruba 5-7 hodin a protože jsme podobnou informaci dostali i na severu na Whakapapa treku, který jsme zvládli za tu spodní hranici, Filda byl přesvědčený, že se nás spodní hranice týká pokaždé, protože "přece nejsme žádný béčka"...
Bylo 9 ráno a sluníčko už vážně pálilo. Dávno před příjezdem na parkoviště jsme viděli, jak se klikatá cestička táhne po vrstevnicích na jeden z vrcholků. Zaparkovali jsme, vytáhli šortky, nasadili kšiltovky, důkladně se natřeli padesátkou faktorem, popadli batoh, spoustu vody a vydali se vstříc příkrému kopci. Asi po hodině chůze, kdy jsme byli sotva ve třetině, jsem začala pociťovat únavu. Ani ne tak fyzickou, jako psychickou z toho, jak do mě pořád hučel, že je to fakt kopec!

Vždycky děsně brblá..! :D 


Kdykoli se vydáme na nějaký trek, je jedno, čí je to nápad a kdo vymýšlí trasu, dokud nejsme na konci, pořád poslouchám, že jdeme moc do kopce.. moc z kopce.. moc po rovině.. moc prší nebo taky moc svítí sluníčko. Už jsem naučená, takže ať jdeme kdekoli, okamžitě se přepínám do klidového režimu, poslouchám, co říká spíš tak, že neposlouchám vůbec a na všechny zvuky, co zní jako to, že komentuje cestu, jen souhlasně mručím. (Prepáč miláčik.. :D ♥) .. už dávno mě přešly pochybné myšlenky o tom, že snad ani není voják, on totiž brblá jen z principu. Asi mu to pomáhá v chůzi nebo co :D Když jsme po dalších dvou hodinách stoupání na přímém sluníčku konečně dorazili na úplný vrchol s impozantním výhledem, došlo nám, že Roys Peak za spodní hranici rozhodně nestihneme. Cesta nahoru nám dala docela zabrat, i tak jsem ale pobíhala sem tam plná energie. No, kdybych věděla, o jak moc bude horší klesání, a že cesta nahoru byla oproti tomu spíš procházka růžovou zahradou, nohy bych si krapet víc šetřila. Když jdeme fakt dlouho, už dávno vím, že změna tempa mi prospívá. Nohy dostanou trochu jiný rytmus a jde se líp, takže jsme velkou část cesty dolů spíš běželi :) Není v tom věda, jen dát nohu před nohu a gravitace se postará o zbytek, žádná velká námaha. Jenže tady to byl místy vážně sešup a prsty uvnitř bot mi narážely o špičky. Při poklusu dolů to nebylo až takové, ale jakmile jsme trochu zpomalili, do palců a malíčků mi vystřelovala taková bolest, že se mi podlamovala kolena a snad dvě třetiny cesty dolů, jsem se musela opírat o Fildu. Jo a voda, tak ta nám došla už nahoře.. Na zélandských trecích a navíc na tomhle, jsme na žádné horské potůčky moc nenarazili. Jen na jeden, o kterém jsme už věděli. Byl v půli kopce. Takže jsme se tam tak nějak dovlekli, napili se, doplnili lahev a pokračovali dál. Bylo to utrpení, nebudu lhát. 





Za odměnu jsme si dole ve Wanace dali vyhlášenou Patagonia zmrzlinu a kávu. Prošli jsme (spíš prošourali) centrum a něco kolem páté se shodli na tom, že je na čase vyrazit směrem dál na West Coast a najít co nejdřív nějaký kemp. O West Coastu jsme toho slyšeli hodně. Hlavně to, že tam ani nemáme jezdit bez kvalitního repelentu. Shromažďují se tam totiž sandflies, takové malé potvůrky, které umí hodně znepříjemnit život. I když to jsou jen takové malé mušky, jsou úplně všude a bez toho, aniž by se zakously, okolo vás neproletí. Repelent jsme za pár dní na West Coastu vyplácali úplně celý. Museli jsme ho stříkat na kůži, na oblečení, na batohy i opatrně okolo kufru auta, kde jsme měli jídlo. I tak se moje chodidla bez více jak 20ti bolestivých štípanců (na každém) neobešla. Další dobrá rada, kterou jsme následovali a v téhle části naší výpravy pochopili a plně využili, bylo, mít vždycky dostatek jídla a plnou nádrž, když jsme odjížděli z větších měst. Z planých nadějí, které vyvolaly mapy znázorňující obchod nebo benzínku, se totiž dost často vyklubal jen malý obchůdek, ve kterém v podstatě nic k jídlu nebylo a samoobslužná benzínka kolikrát nechtěla spolupracovat s našimi kartami. 



------------------------------------------

Po tom Roys Peak treku jsme si našli, spíš než kemp, jen místo u jezera, kde nehorázně foukalo. Četla jsem o tom v CamperMate aplikaci, ale přestože bylo teprve 6 večer, byli jsme už hodně unavení na to, abychom jeli někam dál. Navíc - silný vítr je obstojný nepřítel těch malých mušek. Tohle místo u jezera bylo obklopené stromy, které se v tom větru dost děsivě nakláněly těsně nad auto. Usnuli jsme hned po příjezdu, ale v 1 ráno mě vzbudilo kručící břicho, protože jsme toho mimo zmrzky z Patagonie moc nesnědli. Stačilo otevřít dveře, udělat pár kroků ke kufru a něco malého si dát, ale když jsem viděla ty naklánějící se stromy, které ve tmě vypadaly ještě mnohem děsuplněji, radši jsem okamžitě zavřela oči a pokusila se (naštěstí úspěšně) usnout. Ani ráno vítr nepolevil, vlastně se k němu přidal ještě hustý déšť. Nezbývalo nám, než vyrazit pryč, abychom našli nějaký slušný přístřešek, kde bychom si mohli vytáhnout plynový vařič a připravit si plnohodnotnou snídani. 

I když jsme čas od času slyšeli opak, řekla bych, že vás na West Coastu může přepadnout počasí buď hrozné... anebo ještě horší. Jeden den jsem se necítila úplně fit, takže jsme toho patřičně využili, odpočívali a v kempu na wifi shlédli pár filmů. Když Lukáš sondoval, kde zrovna jsme a jak naše cesta probíhá, poslala jsem mu jen krátké video s výhledem z auta. Když viděl, že lije a v podstatě není vidět dál než na pár metrů, přišla mi od něj jen zpráva: "Vítejte na West Coastu :D !".




------------------------------------------

Jestli existuje něco, v čem mě tahle dovolená utvrdila, je to rozhodně to, že se vážně bojím tmy. Ten můj pan dobrodruh musel prolézt každou temnou přístupnou i skoro nepřístupnou díru. Po tom, co jsme vlezli do jednoho dlouhého historického železničního tunelu, ve kterém bylo vidět jen malé světlo na konci; tunelu, ve kterém nebylo vidět na krok ani s baterkou z telefonu, kde jsem se už po pár metrech celá rozklepala a musela se vrátit zpátky, jsem odmítala bádat a lézt do jakékoli temné jeskyně. Fakt, že před několika z nich byly informační tabule s obrázky pavouků a jiných potvůrek, co v nich žijí, tomu rozhodně nepřispěl. Takže jsem ani v nejmenším nesdílela Fildovo nadšení, když vždycky z nějaké díry celý špinavý vylezl a se štěstím rozzářenýma očima popisoval, jak nic neviděl a jeskyně se zužovala natolik, že se musel plazit po zemi nebo přelézat popadané sutiny. Popravdě jsem spíš netrpělivě postávala venku a desítky minut se hrozila, jestli se mu něco nestalo a v myšlenkách ho přemlouvala, ať už se sakra vrátí!




Mimo tyhle jeskyně a pár dalších zastávek, jako například Pancakes Rocks, nás teda West Coast o svých krásách moc nepřesvědčil. Ledovce Franz Josef a Fox Glacier byly kvůli nepříznivému počasí znepřístupněny, výhledy všude okolo kazila hustá mlha, takže jsme pospíchali pryč na sever, kde nejen mušek, ale i srážek a mraků výrazně ubývalo. Jeden den jsem navíc zůstávali v kempu, kterému jsme udělili pracovní název feťácký doupě :D Jako jo, bylo to jedno z těch "kdo dřív přijde, ten dřív mele" míst, kde můžete přespat zadarmo, ale že hned po tom, co jsme vytáhli židličky a věci na přípravu večeře, přijede někdo, kdo nám bude nabízet trávu, jsme nečekali. Spát jsme šli brzo, zamkli jsme se, několikrát jsme to zkontrolovali a časně ráno jsme odjeli si uvařit snídani někam úplně pryč. Podobných existencí, které se nepřítomně pohybovaly jako zombíci po kempu, tam totiž bylo plno :D

------------------------------------------

Jednou z posledních zastávek před Vánocemi částečně strávenými na Kaikouře, bylo okolí národního parku Abel Tasman. Když byl ten můj vojáček přes léto na misi a nestihl kvůli tomu svou milovanou dovolenou na Vltavě, pořád dokola jsem poslouchala, že prostě "příští rok musíme na vodu!" Jo to víš, že musíme. Ale nejspíš ho to žralo natolik, že když zjistil, že se dá na Zélandu půjčit kajak, nepřicházelo v úvahu, že bychom tuhle zastávku vynechali. Dvoumístný kajak jsme si na jednom z mnoha možných míst půjčili na čtyři hodiny. Sluníčko si za námi zase našlo cestu, tak jsme se namazali (krémem), vyslechli instrukce, sbalili něco na zub a vyrazili na soukromý výlet po pobřeží. Většinu času jsme, spíš než plavením se, strávili něčím jako surfováním na docela velkých vlnách, ale přesto nám ho spoustu zbylo na vyhřívání se na absolutně dokonalé pláži, kterou jsme měli úplně pro sebe. Po návratu z vody, jsme se ještě chvíli opalovali a nasávali atmosféru přímořského městečka, kde ač spoustu lidí nosilo "Santa Clausovské" čepice, panovala taková ta typická letní podvečerní pohoda nad sklenicí vychlazeného piva na zahrádkách restaurací s živou hudbou a tóny Johnyho Cashe. 





Na Kaikouru jsme dorazili 23. prosince. Zakotvili jsme na pobřeží a nevycházeli z úžasu při pohledu na západ slunce. Usínali jsme a říkali si, jestli tam uvidíme i východ..

.. "uvidíme, jestli uvidíme". 
A uviděli. 
Nebo teda jenom já.. 

.. ale bylo to takhle.
Ráno jsem se úplně náhodou vzbudila asi v půl páté. Pootevřela jsem oči a všimla si, že už je trochu světlo, koukla jsem ven a viděla, že nebe v dáli začíná růžovět. Přemoct se a vstát mi chvíli trvalo. Venku bylo docela chladno. Vzala jsem si deku a šla blíž k oceánu. Zabalila jsem se, sedla si na pláž a pozorovala to barevné představení. Nikde nikdo nebyl. 

Tohle vánoční ráno jsem si zkrátka ukradla pro sebe.. ♥


O několik hodin později, když jsme posnídali, jsme dál prozkoumávali Kaikouru. Jednou z věcí, které se snažím dodržet, ať cestuju kamkoli, je zajít do místního pekařství. Takže po tom, co jsme v lékárně sehnali silné prášky proti bolesti zubů, která Fildu už několikátý den trápila, jsme zašli na nejspíš tu nejlepší skořicovou rolku, co jsem kdy jedla. Na pozdní oběd jsme se přemístili na pláž, dali si sendviče se špenátem a uzeným lososem a několik hodin tam jen tak odpočívali. Sluníčko se schovávalo za mraky, občas vykouklo, ale že bychom se měli namazat, nás nenapadlo. Díky tomu jsme oba večer pěkně skučeli. Já do druhého dne tak nějak zhnědla, ale Filda se několik nocí klepal zimnicí a loupal se ještě týden po návratu domů.



Naše cestování se "naštěstí" pomalu, ale jistě chýlilo ke konci. Už jsme totiž byli docela unavení. Nepřidala tomu ani plánovaná zajížďka do národního parku Arthur's Pass. Kdybychom třeba na takový Castle Hill, který byl po cestě, zajeli o pár týdnů dřív, rozhodně bychom tam strávili mnohem více času. Místo toho jsme se akorát přemisťovali od skály ke skále a schovávali se do stínu. Říkali jsme si, že dojedeme až do městečka Arthur's Pass, někde přespíme a vydáme se zpátky směrem do Christchurch, odkud nám za pár dní letělo první letadlo domů. Když jsme ale několik hodin skoro marně hledali stinné místo, kde bychom zastavili si alespoň uvařit oběd, zjistili jsme, že se nám v lednici kompletně rozpustil led a šťáva z masa, které jsme v ní měli a nebylo evidentně moc dobře zavakuované, se s tím rozpuštěným ledem spojila v jednu nechutnou tekutinu, která nám natekla do zbylých věcí v lednici. Nejen, že nás docela přešla chuť, ale ani nám k jídlu moc věcí nezbylo. Lednici jsme pro jistotu kvůli horku důkladně vymyli zbytkem pitné vody, co jsme s sebou měli. Jenže 25. prosince je na Novém Zélandu svátek, takže i kdyby v okolí Arthur's Pass nějaký obchod byl, měli jsme zkrátka smůlu. Nejen v tom. Hlavně taky proto, že ze sluníčka a spoustě vyčerpávajích hodinách řízení, kvůli Fildový indisponovanosti ze zubů a spálení, začínalo být špatně i mě.








Nakonec jsme to tam po procházce k nejdelšímu vodopádu prostě vzdali a vrátili se v podvečer zpátky do Springfieldu, města, kterým jsme projížděli po cestě do Arthur's Pass. Natrefili jsme na úplně basic kemp s příjemným provozovatelem, dali si osvěžující sprchu, vytáhli zbylé pivo a víno z Vánoc, nějaké jídlo, karty a všechno to z nás nějak opadlo a děsně se nám ulevilo. Už jsme byli zase na místě, odkud byly obchody i benzínky v dojezdové vzdálenosti.

Měli jsme ještě pár dní k dobru a shodli jsme se, že bychom si měli trochu odpočinout. Žádné vymýšlení výletů, kterým předcházejí zdlouhavé cesty autem. Rozhodli jsme se, že vyrazím znovu do Akaory na tu skvělou zmrzlinu. Že strávíme den v tomhle malebném městečku a zastavíme se na kávu za těmi holkami z Krkonoš. Oba jsme byli dost natěšení, protože jsme se už pohybovali v okolí Christchurch a tak všechno nasvědčovalo tomu, že za dva dny letíme.


Jenže naše stařičká Honda už z toho poletování sem tam byla nejspíš unavenější, než se zdálo. Když jsme si ji od Lukášovýho kamaráda půjčovali, jen tak mezi řečí prohodil, že těm posledním, co si ji půjčovali, se uprostřed silnice zaseklo řízení, museli okamžitě zastavit a nemohli s ní ani hnout. Prý nějaký problém s alternátorem. Nešla ani odtlačit, byl večer a byli mimo signál, takže počkali do druhého dne. Naštěstí zase naskočila a oni vyrazili dál a svůj výlet v pořádku dokončili. Takže když nám tohle den před půjčením vyprávěl, dost oprávněně jsme se celou dobu strachovali, aby se nám nestalo něco podobného. Nestalo. Ale na půl cesty, mezi Christchurch a Akaorou jsme zaslechli divné zvuky a okamžitě zastavili při krajnici. Už týden nám v těch nesmyslných zatáčkách dost hlasitě sjetím pískaly pneumatiky.. a při každém tom zakvílení jsem přivírala oči a ztuhly mi všechny svaly v těle, protože jsem se děsila chvíle, kdy některá bouchne..

.. a tak jedna z nich vážně bouchla. 


Stáli jsme zrovna v zatáčce na místě, kde auta jezdila poměrně dost rychle. Byli jsme vidět dost na poslední chvíli, takže jsme jen doufali, že nás někdo nesrazí. Ve snaze najít nářadí na výměnu kola, jsme převrátili (spíš do příkopu vysypali) komplet celé auto. Marně. Jediné, co jsme měli, byla rezerva. Nenašli jsme ani hever, výstražný trojúhelník, reflexní vestu, .. nic. Čím déle jsme tam stáli a hledali cokoli, co by nám pomohlo, to vypadalo, že tam u té krajnice kempujeme. Takže nějaké nápady? Zavolat majiteli a optat se, jestli, případně kde, nářadí je. Super. To jsme zkoušeli. Bohužel tam nebyl signál. Zkoušela jsem jít dál, ale stejně jsem žádný nechytla. Takže záleží na úhlu pohledu, ale měli jsme fakt neskutečné štěstí, že se nám to stalo někde, kde byl docela provoz. Po chvíli přehrabování se ve všech těch v příkopě vytahaných věcech na nás troubilo auto. Trochu jsem se rozčilovala s tím, že za to přece nemůžeme.. jenže to auto nás předjelo a za pár minut stálo pár desítek metrů za námi. Vyběhl z něj pán a ihned se ptal, co se stalo a s čím potřebujeme pomoct. Všechno jsme mu vysvětlili. Hlavně pak to, že nemáme nic, než rezervu a on běžel zpátky, donesl nářadí, hever i reflexní vestu. Všechno nám půjčil, postavil se na jednu stranu, já na druhou, auta jsme pohledem přibrzďovali, Filda mezitím měnil to kolo a za chvíli už jsme mohli zase vyrazit. Bohužel jen zpátky do Christchurch, ale problém byl zažehnán. Pánovi jsme strašně děkovali. Neměli jsme u sebe nic, ani hotovost, kterou jsme netušili, že bychom ještě mohli potřebovat. On by si od nás ale evidentně stejně nic nevzal. Říkal, že jediný prvek povinné výbavy je řidičák, takže tam funguje to, že když se někomu něco podobného přihodí, ten kdo jede okolo a může, pomůže. 
Říkal tomu: 
koloběh laskavostí a dobrých skutků. 


Tak tenhle můj trojdílný novozélandský příběh berte třeba jako pokračovací připomínku toho koloběhu laskavostí a dobrých skutků. Důkaz jako laskavost, že se dá zvládnout všechno. Odletět na druhou stranu světa, tak trochu se ztratit.. a víc získat.  
.. víc ze všeho.
Hlavně ze sebe. 

♥



Komentáře

Okomentovat