Nový Zéland - cesta
Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli mám sepisovat článek. Ne, že bych se s vámi nechtěla podělit o naše cestovatelské zážitky, ale je jich tolik, že nevím, kde mám začít a hlavně, kde skončit, aby z toho nebyla spíš knížka.
A protože je pro spoustu lidí odrazující hned cesta, tuhle část bych chtěla věnovat jí.
Když mi Filda před rokem oznámil, že chce jet na Zéland, nadšeně jsem ho v tom podporovala. Ne ten nápad, ale jeho v tom, ať vyrazí s klukama. Absolutně mě nenapadlo, že bychom na svoji první společnou dovolenou podnikli takovouhle cestu a ke všemu na celý měsíc. On už pár podobných výletů, třeba na Island, do Skandinávie nebo na Mont Blanc absolvoval a já jsem vždycky naprosto paralyzovaná jeho vyprávěním, ale že bych se něčeho podobného někdy mohla účastnit já, mě spíš tak trochu děsilo, tak jsem tyhle představy v hlavě rovnou odsouvala někam do krabičky s nápisem "nesplnitelné sny". On to viděl jinak, a tak jsem vlastně neměla na výběr a pár měsíců na to už jsme měli s předstihem koupené letenky. Od tohohle okamžiku už to nebylo jen povídání a snění. V hlavě se mi rozsvítilo červené světýlko...
Abych byla upřímná, netvrdím, že jsem někdy nesnila o tom, se podívat třeba do toho kouzelného Hobitína (taky jsem viděla Pána prstenů.. no dobře, viděla jsem začátek), ale byla to jedna z věcí, o kterých jsem tak nějak "věděla", že se nesplní. Přírodu zbožňuju, nabíjí mě, ale je krásná i u nás v Česku, v Evropě nebo na míň vzdálených místech, než na druhý straně Zeměkoule, co si budeme povídat.
Totiž... moje hltání jeho vyprávění z cestování vychází vždycky především z toho, že je voják, takže ty jejich výlety bývají "trochu" drsnější, než když brouzdám cestovatelskými deníky na internetu. Tam jsou totiž většinou rady na nejlepší / nejvýhodnější ubytování, kde se dobře najíst, dát si skvělou kávu, jestli si brát hotovost nebo spoléhat na kartu, atp. Vyprávění z výletů toho mýho vojáčka, je ale o tom, jak pěšky za pár dnů přešli Island, při tom si ustlali na zemi uprostřed ničeho (což by vysvětlovalo, proč já v krásným lese plným mechu myslím na pohádky a on na to, jak dobře se na mechu spí....), málem se zabili při sestupování z Mont Blancu a co víc, užili si při tom spoustu legrace... aha.
Ono se to strašně hezky poslouchá, ale my jsme jako malí nikdy nejezdili ani kempovat (to jsem byla možná tak na základce), s našima jsme jezdili spíš do chatek a nikdy nám nic nechybělo. Myslím tím třeba záchod nebo sprcha. Aspoň studená. I když byla 100m daleko. Nechci vyznít jako nějaká fórovka, ale představa spaní měsíc v autě, navíc v neznámý zemi daleko od všeho -s VOJÁKEM (který má komfortní zónu o dost jinde než obyčejný smrtelník a než já)- a ještě přes Vánoce pryč od rodiny, ve mně nevzbuzovala zrovna ty nejlepší pocity. Vlastně jsem měla spíš strach.
Čím víc se to ale blížilo, tím odhodlanější jsem byla a začala se (dokonce) těšit :), hlavně proto, že jsme se víc jak půl roku neviděli kvůli jeho práci a já si celý rok šetřila dovolenou a už jsem vážně potřebovala odpočinek od té své.
Krok číslo jedna pro mě bylo, si na ten měsíc co nejefektivněji sbalit věci do dvou tašek. Jedna větší krosna s limitem 23 kg a jedno příruční zavazadlo do 8 kg. Na Zélandu je nutný vždycky počítat s tím, že se počasí mění. Nepředvídatelně a fakt hodně rychle (tohle se nám naštěstí vyhnulo!). Letní déšť nemusí být jen nějaká sprška, ale může lít i několik týdnů v kuse. Taky je dost možné, že na vršcích potkáte sníh, vždyť tam jsou i ledovce.. ale každopádně je důležité v létě (prosinec - únor) nepodcenit sluníčko. Nad Zélandem je ozonová díra a tak snáz než cokoli jiného, se můžete spálit. Nám se to podařilo i s padesátkou faktorem zrovna několikrát. Taky jsme věděli, že budeme pořád venku (v autě), budeme dost chodit a nebudeme mít moc příležitostí si vyprat.
Jsem ten typ, co si i na prodloužený víkend bere cestovní tašku a fakt hodně zbytečností na takové to "co kdyby". - Co kdybych si chtěla na sebe vzít tohle. Tahle taška by mi vystačila klidně na týden. Vždycky mám u sebe prostě radši víc věcí, než aby mi něco scházelo. Tady bylo víc než zřejmé, že tenhle můj styl balení by mi neprošel :D
Krosnu do podpalubí jsem měla docela velkou, jenže víc než polovinu místa v ní mi zabraly spacák a karimatka. O pohorkách nemluvě. Ohledně oblečení a takových těch všech holčičích věcí jsem teda musela být hodně skromná a zavazadlo jsem v Praze odbavovala s fakt směšnými 13ti kg. :P Ještě teď se plácám po rameni, protože abych byla upřímná, chtěla jsem s tím balením udělat dojem hlavně na něj ♥.
Nakonec jsem to vykoumala tak dobře, že mi za celý měsíc nescházela ani nepřebývala jedna jediná věc. Do teď to nechápu! Sbalila jsem si v duchu minimalismu a skoro bych si ten svůj holčičí seznam nechala patentovat. Jmenoval by se třeba "Must have věcí na měsíc pro poplašený holky". Byla jsem na to pyšná od samého začátku. Třeba hned v moment, když před odjezdem z domu Filda hledal šusťáky (v 5 ráno).. nebo když jsme pár hodin před odletem lítali po Praze a sháněli mu sandále. Nechci se mu tím nějak vysmívat, ale sakra JÁ! jsem si sbalila líp jak VOJÁK?! :D Když si pročítal ten můj seznam, čekala jsem trochu poznámky typu - tohle nepotřebuješ, ale on jen k mému překvapení našpulil spodní ret a uznale přikyvoval. Nic víc mi to sebevědomí zvednout nemohlo,
Odlítali jsme 28. listopadu a nebylo by to to správný dobrodružství, kdyby nám armáda nenaplánovala v ten samý den nástup na Vítkově. Měli jsme před sebou jenom asi 30 hodin cesty na Zéland, tak proč si předtím nestřihnout ještě celý den v Praze na nohách? :D
Odlet z Prahy do Frankfurtu byl i s odložením kolem osmé večer, nám ale cesta začala někdy v 7 ráno. Moje milovaná káva ♥ nám tak dělala společnost od samého začátku víc, než často.
Tašky do podpalubí jsme viděli naposled v Praze. Bez jakékoli potřeby naší manipulace v průběhu cesty, jsme se s nimi měli potkat až v cíli, v Aucklandu (což je normální, pokud máte v ceně letenky navazující lety. Kdybychom si naplánovali sami každý let zvlášť, museli bychom se nejspíš starat o odbavení v každé přestupné destinaci a kdyby náhodou jsme nestihli nějaký navazující let, nikdo by nám náhradní nezajistil ani neproplatil.). Je to vážně dlouhá cesta a znám pár lidí, kterým se po cestě někde tašky zatoulaly, takže můj příruční batoh mimo pohodlných věcí do letadla, obsahoval i pár dalších pro případ, že by nám některý navazující let uletěl, my museli někde nocovat nebo pro případ, že bych se právě na Zélandu musela pár dní potýkat s tím, že nám zavazadla ztratili, poslali jinam. Protože jsem nechtěla nic vyloženě ponechat náhodě, jsem si vzala na starost i pasy a letenky. Přece jen komplikace v podobně ztracených pasů je něco, čemu jsem se moc ráda vyhnula. Všechno se dá sice nějak zvládnout, ale proč řešit zrovna tohle.
Letenky jsme měli v aplikaci v telefonu a pro jistotu jsme si je nechali i vytisknout při odbavení. Nakonec bylo super mít je hlavně v telefonu z toho důvodu, že nám chodily veškeré aktualizace letů do nich, takže jsme o zpoždění věděli ještě dřív, než se zobrazilo na informační tabuli.
Ve Frankfurtu jsme čekali asi dvě hodinky a nasedli na letadlo do Hongkongu. První víc, jak jedenácti hodinový let - a první věc hodná ponaučení pro ty další. Uznávám, že na krátkých letech je super sedět u okýnka. Jsem na to zvyklá, vlastně, když nad tím tak přemýšlím, na všech svých dosavadních letech jsem se vždycky nějak dostala k okýnku. A nevím, jestli je to standardní pro všechny dlouhé lety, ale nám na všech čtyřech (těch nad 11 hodin) řekli, že máme zatáhnout okýnka (pokud letadlo nemělo ztmavená skla), takže člověk stejně nic nevidí. Je to ale pochopitelné. Co jiného, než spát, chcete takovou dobu dělat v letadle. Není ani úplně snadné a zdravé sedět tak dlouho v kuse. Když zrovna nepotřebujete na záchod, měli byste si aspoň protáhnout nohy. Takže moje rada v tomhle ohledu je, sednout si k uličce nebo aspoň vedle někoho, kdo vás kdykoli pustí se zvednout.
Když už jsem u toho, co dělat v letadle, byla jsem vážně připravená na to, kdyby se nám nepodařilo spát. Měli jsme karty, knížku, křížovky, ale rozhodně jsme se netahali s žádným notebookem a filmy. Nejen kvůli váze, ale taky proto, že bychom to jinak vůbec nevyužili. Nehledě na to, že na tyhle dlouhé lety jsou letadla vybavený interaktivním systémem, který můžete využít ke sledování filmů, poslouchání písniček, hraní her anebo jen sledování toho, kde se zrovna nacházíte. Za to jsme byli hodně vděční, protože když všichni kolem vás spí, moc se vám nechce rozsvěcet si světlo ke čtení a rušit jím ostatní. (Je ale dobré počítat s tím, že si nic ke shlédnutí nenajdete nebo systém nebude úplně dobře fungovat.) No, nebudu nic zastírat, na mě a moje jinak hodně křehké spaní nakonec pokaždé zabrala sklenka vína k večeři :D
Co se jídla týče, nemohli jsme si stěžovat. Dostali jsme vždycky minimálně dvě (někdy i tři a další malou svačinku). Řekněme, že to byla hlavně večeře a snídaně, protože dlouhé lety byly napasované tak nějak na noc. Jinak v průběhu letušky neustále chodily nabízet pití, a když je člověk náhodou prošvihl, nebyl problém za nimi zajít a o cokoli je poprosit. I tak je ale super mít u sebe láhev s vodou. A abyste za ni v bezcelní zóně nenechali zbytečně majlant, mějte u sebe prázdnou lahev. Na každém letišti jsme našli pítka, kde jsme si před vstupem do letadla vodu dolili. Přece jen klimatizace jede na plné obrátky a vzduch v letadle je suchý, hydratace pomůže předejít případným nevolnostem a bolestem hlavy :)
Za celý ten měsíc jsme absolvovali 8 letů se čtyřmi různými společnostmi. Lufthansa, Air New Zealand, Thai Airways a dva vnitrostátní na Zélandu se společností Jetstar.
Na krátkých letech jsme dostali taky něco na zub. Většinou je to za příplatek anebo za úsměv na letištní personál při odbavování. Já se sice smála o sto šest, ale tomuhle "Hello darlings" pánovi se spíš zamlouval Filda, takže k našemu překvapení jsme k lepším místům v letadle dostali ještě čokoládový muffin a vodu.
Absolutní jedničkou pro nás bylo Air New Zealand po cestě z Hongkongu. Oproti jiným aerolinkám, tady jsme narazili na starší stewardy a letušky. Spíš než jako v letadle, jsme si připadli v příjemné restauraci, za což mohly i ty jejich krásné fialovo-černé úbory, na které si navlíkli zástěry a pořád se mile usmívali. Ten pohled na ně prostě v člověku vyvolával důvěru, že se dobře nají ještě, než jsme vůbec dostali jídlo před sebe. Po večeři pak chodili dolívat víno a místo toho, aby ho vozili na vozíku, s ním chodili po letadle jako sommeliéři a každý nesl jiný druh. Tohle nás moc bavilo. No dobře, mě to bavilo.. :D K véče výborné hovězí, k tomu červené vínko, Mamma Mia.. úplně, jako naše večery s mamkou. :)
Podobně příjemnou zkušenost jsme zažili i s Thai Airways, se kterými jsme letěli do Bangkoku. Milý pozdrav s úklonem v kombinaci s pestrobarevným oblečením, co vypadalo jako saténové kimono, by rozehřál nejednoho naštvaného pasažéra. Tyhle letušky byly super-příjemné a upravené, naproti tomu stewardi byli trochu pobrkaní. Každopádně tady jsme po vzletu dostali nějaké chipsy, pak hned hlavní jídlo (v každé společnosti na výběr ze dvou), které se vždycky skládalo z nějakého masa s přílohou, dušenou zeleninou, čerstvým zeleninovým nebo ovocným salátem, pečivem, máslem, džemem, novozélandským sýrem a dezertem. V průběhu letu jsme ještě dostali sendvič a před přistáním další teplé jídlo.
Obecně jsme měli na všech letech fakt kliku. Žádné zpoždění, které by zásadně ovlivnilo cestu, žádné ztracené ani nijak jinak zatoulaný zavazadlo. A dokonce, jsme na cestě do Bangkoku pro sebe měli celou prostřední řadu, takže jsem si mohla tak nějak lehnout a kdykoli si zajít na záchod. A to byl na 12 a půl hodinovém letu fakt hodně velký luxus.
Co se samotného cestování po Novém Zélandu týče, chystám další článek. Kdybyste se na cokoli chtěli zeptat, dejte vědět do komentářů nebo emailem, mile ráda je zodpovím. :)
A protože je pro spoustu lidí odrazující hned cesta, tuhle část bych chtěla věnovat jí.
Tak se pohodlně usaďte :)
------------------------------------------------
.. my vážně jedeme na Zéland!
Naprázdno jsem polka a začala přesvědčovat samu sebe, že to zvládnu.
Totiž... moje hltání jeho vyprávění z cestování vychází vždycky především z toho, že je voják, takže ty jejich výlety bývají "trochu" drsnější, než když brouzdám cestovatelskými deníky na internetu. Tam jsou totiž většinou rady na nejlepší / nejvýhodnější ubytování, kde se dobře najíst, dát si skvělou kávu, jestli si brát hotovost nebo spoléhat na kartu, atp. Vyprávění z výletů toho mýho vojáčka, je ale o tom, jak pěšky za pár dnů přešli Island, při tom si ustlali na zemi uprostřed ničeho (což by vysvětlovalo, proč já v krásným lese plným mechu myslím na pohádky a on na to, jak dobře se na mechu spí....), málem se zabili při sestupování z Mont Blancu a co víc, užili si při tom spoustu legrace... aha.
Čím víc se to ale blížilo, tím odhodlanější jsem byla a začala se (dokonce) těšit :), hlavně proto, že jsme se víc jak půl roku neviděli kvůli jeho práci a já si celý rok šetřila dovolenou a už jsem vážně potřebovala odpočinek od té své.
------------------------------------------------
Jsem ten typ, co si i na prodloužený víkend bere cestovní tašku a fakt hodně zbytečností na takové to "co kdyby". - Co kdybych si chtěla na sebe vzít tohle. Tahle taška by mi vystačila klidně na týden. Vždycky mám u sebe prostě radši víc věcí, než aby mi něco scházelo. Tady bylo víc než zřejmé, že tenhle můj styl balení by mi neprošel :D
Krosnu do podpalubí jsem měla docela velkou, jenže víc než polovinu místa v ní mi zabraly spacák a karimatka. O pohorkách nemluvě. Ohledně oblečení a takových těch všech holčičích věcí jsem teda musela být hodně skromná a zavazadlo jsem v Praze odbavovala s fakt směšnými 13ti kg. :P Ještě teď se plácám po rameni, protože abych byla upřímná, chtěla jsem s tím balením udělat dojem hlavně na něj ♥.
Nakonec jsem to vykoumala tak dobře, že mi za celý měsíc nescházela ani nepřebývala jedna jediná věc. Do teď to nechápu! Sbalila jsem si v duchu minimalismu a skoro bych si ten svůj holčičí seznam nechala patentovat. Jmenoval by se třeba "Must have věcí na měsíc pro poplašený holky". Byla jsem na to pyšná od samého začátku. Třeba hned v moment, když před odjezdem z domu Filda hledal šusťáky (v 5 ráno).. nebo když jsme pár hodin před odletem lítali po Praze a sháněli mu sandále. Nechci se mu tím nějak vysmívat, ale sakra JÁ! jsem si sbalila líp jak VOJÁK?! :D Když si pročítal ten můj seznam, čekala jsem trochu poznámky typu - tohle nepotřebuješ, ale on jen k mému překvapení našpulil spodní ret a uznale přikyvoval. Nic víc mi to sebevědomí zvednout nemohlo,
hurá na cesty!
------------------------------------------------
Odlet z Prahy do Frankfurtu byl i s odložením kolem osmé večer, nám ale cesta začala někdy v 7 ráno. Moje milovaná káva ♥ nám tak dělala společnost od samého začátku víc, než často.
Tašky do podpalubí jsme viděli naposled v Praze. Bez jakékoli potřeby naší manipulace v průběhu cesty, jsme se s nimi měli potkat až v cíli, v Aucklandu (což je normální, pokud máte v ceně letenky navazující lety. Kdybychom si naplánovali sami každý let zvlášť, museli bychom se nejspíš starat o odbavení v každé přestupné destinaci a kdyby náhodou jsme nestihli nějaký navazující let, nikdo by nám náhradní nezajistil ani neproplatil.). Je to vážně dlouhá cesta a znám pár lidí, kterým se po cestě někde tašky zatoulaly, takže můj příruční batoh mimo pohodlných věcí do letadla, obsahoval i pár dalších pro případ, že by nám některý navazující let uletěl, my museli někde nocovat nebo pro případ, že bych se právě na Zélandu musela pár dní potýkat s tím, že nám zavazadla ztratili, poslali jinam. Protože jsem nechtěla nic vyloženě ponechat náhodě, jsem si vzala na starost i pasy a letenky. Přece jen komplikace v podobně ztracených pasů je něco, čemu jsem se moc ráda vyhnula. Všechno se dá sice nějak zvládnout, ale proč řešit zrovna tohle.
Ztracený pasy totiž nejsou jako šusťáky :D
Letenky jsme měli v aplikaci v telefonu a pro jistotu jsme si je nechali i vytisknout při odbavení. Nakonec bylo super mít je hlavně v telefonu z toho důvodu, že nám chodily veškeré aktualizace letů do nich, takže jsme o zpoždění věděli ještě dřív, než se zobrazilo na informační tabuli.
------------------------------------------------
Když už jsem u toho, co dělat v letadle, byla jsem vážně připravená na to, kdyby se nám nepodařilo spát. Měli jsme karty, knížku, křížovky, ale rozhodně jsme se netahali s žádným notebookem a filmy. Nejen kvůli váze, ale taky proto, že bychom to jinak vůbec nevyužili. Nehledě na to, že na tyhle dlouhé lety jsou letadla vybavený interaktivním systémem, který můžete využít ke sledování filmů, poslouchání písniček, hraní her anebo jen sledování toho, kde se zrovna nacházíte. Za to jsme byli hodně vděční, protože když všichni kolem vás spí, moc se vám nechce rozsvěcet si světlo ke čtení a rušit jím ostatní. (Je ale dobré počítat s tím, že si nic ke shlédnutí nenajdete nebo systém nebude úplně dobře fungovat.) No, nebudu nic zastírat, na mě a moje jinak hodně křehké spaní nakonec pokaždé zabrala sklenka vína k večeři :D
Co se jídla týče, nemohli jsme si stěžovat. Dostali jsme vždycky minimálně dvě (někdy i tři a další malou svačinku). Řekněme, že to byla hlavně večeře a snídaně, protože dlouhé lety byly napasované tak nějak na noc. Jinak v průběhu letušky neustále chodily nabízet pití, a když je člověk náhodou prošvihl, nebyl problém za nimi zajít a o cokoli je poprosit. I tak je ale super mít u sebe láhev s vodou. A abyste za ni v bezcelní zóně nenechali zbytečně majlant, mějte u sebe prázdnou lahev. Na každém letišti jsme našli pítka, kde jsme si před vstupem do letadla vodu dolili. Přece jen klimatizace jede na plné obrátky a vzduch v letadle je suchý, hydratace pomůže předejít případným nevolnostem a bolestem hlavy :)
Za celý ten měsíc jsme absolvovali 8 letů se čtyřmi různými společnostmi. Lufthansa, Air New Zealand, Thai Airways a dva vnitrostátní na Zélandu se společností Jetstar.
Cesta tam:
Praha - Frankfurt (Lufthansa)
Frankfurt - Hongkong (Lufthansa)
Hongkong - Auckland (Air New Zealand)
V průběhu cestování po Zélandu přelet ze severního na jižní ostrov:
Wellington - Christchurch (Jetstar)
Cesta zpátky:
Christchurch - Auckland (Jetstar)
Auckland - Bangkok (Thai Airways)
Bangkok - Frankfurt (Lufthansa)
Frankfurt - Praha (Lufthansa)
Na krátkých letech jsme dostali taky něco na zub. Většinou je to za příplatek anebo za úsměv na letištní personál při odbavování. Já se sice smála o sto šest, ale tomuhle "Hello darlings" pánovi se spíš zamlouval Filda, takže k našemu překvapení jsme k lepším místům v letadle dostali ještě čokoládový muffin a vodu.
Absolutní jedničkou pro nás bylo Air New Zealand po cestě z Hongkongu. Oproti jiným aerolinkám, tady jsme narazili na starší stewardy a letušky. Spíš než jako v letadle, jsme si připadli v příjemné restauraci, za což mohly i ty jejich krásné fialovo-černé úbory, na které si navlíkli zástěry a pořád se mile usmívali. Ten pohled na ně prostě v člověku vyvolával důvěru, že se dobře nají ještě, než jsme vůbec dostali jídlo před sebe. Po večeři pak chodili dolívat víno a místo toho, aby ho vozili na vozíku, s ním chodili po letadle jako sommeliéři a každý nesl jiný druh. Tohle nás moc bavilo. No dobře, mě to bavilo.. :D K véče výborné hovězí, k tomu červené vínko, Mamma Mia.. úplně, jako naše večery s mamkou. :)
Podobně příjemnou zkušenost jsme zažili i s Thai Airways, se kterými jsme letěli do Bangkoku. Milý pozdrav s úklonem v kombinaci s pestrobarevným oblečením, co vypadalo jako saténové kimono, by rozehřál nejednoho naštvaného pasažéra. Tyhle letušky byly super-příjemné a upravené, naproti tomu stewardi byli trochu pobrkaní. Každopádně tady jsme po vzletu dostali nějaké chipsy, pak hned hlavní jídlo (v každé společnosti na výběr ze dvou), které se vždycky skládalo z nějakého masa s přílohou, dušenou zeleninou, čerstvým zeleninovým nebo ovocným salátem, pečivem, máslem, džemem, novozélandským sýrem a dezertem. V průběhu letu jsme ještě dostali sendvič a před přistáním další teplé jídlo.
------------------------------------------------
Co se samotného cestování po Novém Zélandu týče, chystám další článek. Kdybyste se na cokoli chtěli zeptat, dejte vědět do komentářů nebo emailem, mile ráda je zodpovím. :)
Protože když jsem takovouhle dovču zvládla já, tak už každý ! :D
Komentáře
Okomentovat