Nový Zéland - severní ostrov
V předchozím článku jsem psala, jak jsme vůbec k tomuhle našemu dobrodružství dospěli a jak jsem předčila svá vlastní očekávání ohledně balení. A když už jsem u toho balení, je dobré si pořádně nastudovat, co si s sebou na Zéland (NE)smíte vzít.
Jako na spoustě jiných místech, i tady je třeba deklarovat obsah zavazadel. A to důsledně. "Hlavně nic nezatajit. A věci, u kterých si nejste jistí, pro jistotu celníkům zmiňte.", radil nám jeden starší pár novozélanďanů, když jsme od letušek dostali lístky k vyplnění pro celní účely, kteří vedle nás seděli v letadle. "Novozélandské kontroly jsou v tomhle ohledu vážně nesmyslně nekompromisní. Tak než, abyste museli zbytečně platit pokutu, přiznejte i to, co není pravda." Totiž, my jsme tam bratránkovi vezli asi 6 plechovek Kozla. Už tam pár let žije na jižním ostrově v Christchurch a "to novozélandský pivo se prostě nedá pít!", říkal. Jenže v tom lístku bylo uvedené, že deklarovat je mj. nutné vybavení na kempování, trekovou obuv, potraviny a pak taky, pokud vezete více jak 4,5l vína nebo piva. Když jsem se toho dědečka vedle nás ptala, jestli by to i tak zaškrtl, aby si celníci nemysleli, že neumím číst, když vezeme jen 3l, říkal, ať to zaškrtnu alespoň u potravin a vysvětlím to později jim. Nakonec jsem to vážně zaškrtla, ale nebyl v tom sebemenší problém. Co nás místo piva zdrželo, byly trekové boty. Nejde o boty, co chtějí prověřit, ale to, jestli na nich nemáte špínu, která by mohla kontaminovat jejich čistou novozélandskou půdu... čtete dobře, jsou na to dost hákliví.
My jsme si teda byli vědomi toho, že Filda nemá úplně čistý boty, ale měl na nich nějakou hlínu nebo cosi, co prostě nešlo dolů. Takže jsme to přiznali a museli jsme na kontrolu.
Jenže, proč tohle zmiňuju. Já si to zkrátka nemůžu odpustit (on mi to určitě promine, až si to přečte :D)..
.. abyste chápali, do toho lístku se píše i povolání. Takže když tam měl Filda uvedený "voják", pan celník mu dal docela bídu za to, že je "voják a má špinavý boty (?!!)". Ještě teď vidím živě ten jeho výraz (vlastně výrazy obou), musela jsem se strašně smát! :D
Však ono se mi to vymstilo.. (jen čtěte dál).
Když jsme na letišti prošli všemi nezbytnostmi, zbytnostmi a formalitami, šli jsme si vyzvednout auto z půjčovny. Do poslední chvíle jsme nevěděli, co vyfasujeme, ale Toyota RAV 4 nám dělala při našem severním výletování skvělou společnici. Nebylo teda úplně snadný se hned v Aucklandu - velkoměstě sžít s řízením na levé straně, ale i tak jsme dohromady bez větší újmy najezdili zhruba 6 tisíc kilometrů. Naše první zastávka po pár hodinách od přistání byla hned u silnice, směrem na nejsevernější bod celého ostrova, Cape Reinga. Pro tu krajinu nebylo nikdy nutné jezdit nikam daleko. Je všude. Úplně všude.
Zastavili jsme teda na malém parkovišti, vystoupili z auta a šli pár desítek metrů. Příšerně foukal vítr (to bylo ještě úplný nic oproti tomu, jaký vítr jsme zažili na jiných místech), ale tím prvním výhledem jsme byli naprosto okouzlení. "Tohle je ten Zéland.", znělo mi v hlavě :)
Jenže když jsme se vraceli k autu, bylo u něj asi 5 kohoutů. Ani nevím proč, ale vyfotila jsem si je. To jsem ještě nevěděla, že jsem bývala měla rovnou nastoupit do auta. Absolutně nechápu, co je to popadlo, ale ihned se proti mě rozeběhli. Ale takovým způsobem, že jsem neměla nejmenší šanci vběhnout do auta. Filda už tam dávno seděl a vůbec netušil, proč pobíhám jako blázen okolo. Čím dýl to trvalo, tím víc jsem se musela smát a tím těžší bylo nasednout, protože nějak museli pochopit, o co se snažím, takže se jich několik strategicky rozptýlilo okolo a ostatní na mě útočili a nenechali mě se zastavit. Už jsem se kolikrát pokoušela na Fildu zavolat, ať mi jde pomoct, ale jak jsem ze smíchu nemohla popadnout dech, vůbec mi nerozuměl (nebo spíš nechtěl), a tak jsem ty kohouty nakonec asi unavila (nebo co), naskočila do auta do bezpečí a konečně jsme mohli jet. :D
Věřte nebo ne, ale tahle historka nám vydržela fakt dlouho.
Jako na spoustě jiných místech, i tady je třeba deklarovat obsah zavazadel. A to důsledně. "Hlavně nic nezatajit. A věci, u kterých si nejste jistí, pro jistotu celníkům zmiňte.", radil nám jeden starší pár novozélanďanů, když jsme od letušek dostali lístky k vyplnění pro celní účely, kteří vedle nás seděli v letadle. "Novozélandské kontroly jsou v tomhle ohledu vážně nesmyslně nekompromisní. Tak než, abyste museli zbytečně platit pokutu, přiznejte i to, co není pravda." Totiž, my jsme tam bratránkovi vezli asi 6 plechovek Kozla. Už tam pár let žije na jižním ostrově v Christchurch a "to novozélandský pivo se prostě nedá pít!", říkal. Jenže v tom lístku bylo uvedené, že deklarovat je mj. nutné vybavení na kempování, trekovou obuv, potraviny a pak taky, pokud vezete více jak 4,5l vína nebo piva. Když jsem se toho dědečka vedle nás ptala, jestli by to i tak zaškrtl, aby si celníci nemysleli, že neumím číst, když vezeme jen 3l, říkal, ať to zaškrtnu alespoň u potravin a vysvětlím to později jim. Nakonec jsem to vážně zaškrtla, ale nebyl v tom sebemenší problém. Co nás místo piva zdrželo, byly trekové boty. Nejde o boty, co chtějí prověřit, ale to, jestli na nich nemáte špínu, která by mohla kontaminovat jejich čistou novozélandskou půdu... čtete dobře, jsou na to dost hákliví.
My jsme si teda byli vědomi toho, že Filda nemá úplně čistý boty, ale měl na nich nějakou hlínu nebo cosi, co prostě nešlo dolů. Takže jsme to přiznali a museli jsme na kontrolu.
Jenže, proč tohle zmiňuju. Já si to zkrátka nemůžu odpustit (on mi to určitě promine, až si to přečte :D)..
.. abyste chápali, do toho lístku se píše i povolání. Takže když tam měl Filda uvedený "voják", pan celník mu dal docela bídu za to, že je "voják a má špinavý boty (?!!)". Ještě teď vidím živě ten jeho výraz (vlastně výrazy obou), musela jsem se strašně smát! :D
Však ono se mi to vymstilo.. (jen čtěte dál).
Když jsme na letišti prošli všemi nezbytnostmi, zbytnostmi a formalitami, šli jsme si vyzvednout auto z půjčovny. Do poslední chvíle jsme nevěděli, co vyfasujeme, ale Toyota RAV 4 nám dělala při našem severním výletování skvělou společnici. Nebylo teda úplně snadný se hned v Aucklandu - velkoměstě sžít s řízením na levé straně, ale i tak jsme dohromady bez větší újmy najezdili zhruba 6 tisíc kilometrů. Naše první zastávka po pár hodinách od přistání byla hned u silnice, směrem na nejsevernější bod celého ostrova, Cape Reinga. Pro tu krajinu nebylo nikdy nutné jezdit nikam daleko. Je všude. Úplně všude.
Zastavili jsme teda na malém parkovišti, vystoupili z auta a šli pár desítek metrů. Příšerně foukal vítr (to bylo ještě úplný nic oproti tomu, jaký vítr jsme zažili na jiných místech), ale tím prvním výhledem jsme byli naprosto okouzlení. "Tohle je ten Zéland.", znělo mi v hlavě :)
Jenže když jsme se vraceli k autu, bylo u něj asi 5 kohoutů. Ani nevím proč, ale vyfotila jsem si je. To jsem ještě nevěděla, že jsem bývala měla rovnou nastoupit do auta. Absolutně nechápu, co je to popadlo, ale ihned se proti mě rozeběhli. Ale takovým způsobem, že jsem neměla nejmenší šanci vběhnout do auta. Filda už tam dávno seděl a vůbec netušil, proč pobíhám jako blázen okolo. Čím dýl to trvalo, tím víc jsem se musela smát a tím těžší bylo nasednout, protože nějak museli pochopit, o co se snažím, takže se jich několik strategicky rozptýlilo okolo a ostatní na mě útočili a nenechali mě se zastavit. Už jsem se kolikrát pokoušela na Fildu zavolat, ať mi jde pomoct, ale jak jsem ze smíchu nemohla popadnout dech, vůbec mi nerozuměl (nebo spíš nechtěl), a tak jsem ty kohouty nakonec asi unavila (nebo co), naskočila do auta do bezpečí a konečně jsme mohli jet. :D
Věřte nebo ne, ale tahle historka nám vydržela fakt dlouho.
-----------------------------------------
Na Zélandu jsme si vyzkoušeli dva typy cestování. Nebyl to vyloženě úmysl, ale nějak to zkrátka vyplynulo. Na severu jsme disponovali jenom offline mapami, průvodcem a tím, že jsme měli v plánu rozhodně vidět 3 nebo 4 místa. Zbytek jsme nechali na průvodci, kterým jsme listovali při přejíždění z těch míst a podle počasí se rozhodovali, co by pro nás mohlo být zajímavé k vidění.
Víc než pár bodů na mapě, jsme si před odletem nic nezapisovali, moc věcí jsme si nezjišťovali, takže jsme se hodně spoléhali na to, že "až tam budeme" rozhodneme se, co a jak. A díky tomu mi přijde, že jsme snad byli na dvou různých místech. Na dvou různých dovolených.
Severní ostrov je sice obydlenější, je na něm více větších měst a tak různě, přesto pro nás týden na něm byl víc tak nějak "na punk..". Že ale budu hned první den příšerně vystrašená, mě rozhodně nenapadlo. Jeli jsem totiž z letiště rovnou několik hodin. Počasí nejdřív bylo docela fajn, k večeru se ale začala stahovat mračna, setmělo se a přišla bouřka. Když k tomu přičtu to, že to bylo naše úplně první seznámení s novozélandskými silnicemi, ještě teď se trochu divím, jak dobře jsme to zvládli. Řekla bych, že jsme oba vážně dobří řidiči. Filda toho nacestuje spoustu kvůli práci a já jsem prostě přirozený talent na všechno! :D Přeberte si to, jak chcete..
.. ale vážně dobře řídím ! :P
Kolem cest je dost varovných cedulí. Provoz mimo větší města není moc hustý, i tak jsme si nejdřív říkali, jestli jich tam není zbytečně moc. Ne, není.
Silnice tam nejsou jiné jen kvůli tomu, že se jezdí vlevo, ale hlavně proto, že jsou hodně proměnlivé. I proto je vidět hodně billboardů, na kterých se píše, "Silnice na Novém Zélandu jsou jiné, vyžadují více času" a podobně. Maximální povolená rychlost je 100km/h a co i v téhle rychlosti dokáže rozhodit, jsou hodně prudké zatáčky, kterých je kvůli dost rozmanité přírodě na Zélandu vážně požehnaně. Stejně tak jako mostů a můstků přes řeky i potůčky, které jsou pro změnu zvláštní tím, že jsou jedno-proudé. Před každým je cedule s tím, který směr má přednost a kolikrát je na druhé straně hned pravoúhlá zatáčka, do které nevidíte, jestli jede v protisměru auto, takže musíte rychle reagovat a kolikrát prudce zastavit.
V bouřce ten večer, kdy nakonec přišla i mlha a viděli jsme sotva na krajnici, nás tyhle silnice trochu rozhodily. Filda by to asi nepřiznal, ale když nám došlo, že pořádně nevíme, kam jedeme a kde ten večer budeme spát, viděla jsem obavy i na něm. Hlavně ve chvílích, kdy jsme se omylem dostali do protisměru a vyrušilo nás až naproti jedoucí auto. V těch menších městech, kterými jsme po setmění projížděli, nesvítilo ani pouliční osvětlení, což všechno jen zhoršovalo. Když jsme kolem jedenácté konečně usoudili, že musíme zastavit a prospat se, měli jsme co dělat, abychom našli místo. I kdyby nebylo zakázané mimo vyznačená místa (kempy) kdekoli zůstávat přes noc ani to není dost dobře možné. U nás v Čechách jsou třeba u silnice lesy, kde jsou od houbařů nebo od těch, co je spravují, vyježděné "koleje". Jenže na Zélandu jsou hustě prorostlé deštné pralesy a jiná opečovávaná příroda, do které se dá sotva vstoupit po nohách, natož autem. Nakonec jsme u jedné louky našli trochu širší krajnici, sklopili přední sedačky a trochu se prospali. Ráno jsme se probudili kolem 4:30 a pro jistotu vyrazili dál směrem na sever.
Mlha a déšť přetrvávaly, takže i kdyby v tu dobu nebyla tma, stejně jsme z cesty nic neviděli. Dorazili jsme na Cape Reinga, počkali, až se trochu rozední, navlíkli na sebe pár nepromokavých věcí a ve větru si šli na maják aspoň trochu protáhnout nohy. A víte co?
Kolem cest je dost varovných cedulí. Provoz mimo větší města není moc hustý, i tak jsme si nejdřív říkali, jestli jich tam není zbytečně moc. Ne, není.
Silnice tam nejsou jiné jen kvůli tomu, že se jezdí vlevo, ale hlavně proto, že jsou hodně proměnlivé. I proto je vidět hodně billboardů, na kterých se píše, "Silnice na Novém Zélandu jsou jiné, vyžadují více času" a podobně. Maximální povolená rychlost je 100km/h a co i v téhle rychlosti dokáže rozhodit, jsou hodně prudké zatáčky, kterých je kvůli dost rozmanité přírodě na Zélandu vážně požehnaně. Stejně tak jako mostů a můstků přes řeky i potůčky, které jsou pro změnu zvláštní tím, že jsou jedno-proudé. Před každým je cedule s tím, který směr má přednost a kolikrát je na druhé straně hned pravoúhlá zatáčka, do které nevidíte, jestli jede v protisměru auto, takže musíte rychle reagovat a kolikrát prudce zastavit.
V bouřce ten večer, kdy nakonec přišla i mlha a viděli jsme sotva na krajnici, nás tyhle silnice trochu rozhodily. Filda by to asi nepřiznal, ale když nám došlo, že pořádně nevíme, kam jedeme a kde ten večer budeme spát, viděla jsem obavy i na něm. Hlavně ve chvílích, kdy jsme se omylem dostali do protisměru a vyrušilo nás až naproti jedoucí auto. V těch menších městech, kterými jsme po setmění projížděli, nesvítilo ani pouliční osvětlení, což všechno jen zhoršovalo. Když jsme kolem jedenácté konečně usoudili, že musíme zastavit a prospat se, měli jsme co dělat, abychom našli místo. I kdyby nebylo zakázané mimo vyznačená místa (kempy) kdekoli zůstávat přes noc ani to není dost dobře možné. U nás v Čechách jsou třeba u silnice lesy, kde jsou od houbařů nebo od těch, co je spravují, vyježděné "koleje". Jenže na Zélandu jsou hustě prorostlé deštné pralesy a jiná opečovávaná příroda, do které se dá sotva vstoupit po nohách, natož autem. Nakonec jsme u jedné louky našli trochu širší krajnici, sklopili přední sedačky a trochu se prospali. Ráno jsme se probudili kolem 4:30 a pro jistotu vyrazili dál směrem na sever.
Mlha a déšť přetrvávaly, takže i kdyby v tu dobu nebyla tma, stejně jsme z cesty nic neviděli. Dorazili jsme na Cape Reinga, počkali, až se trochu rozední, navlíkli na sebe pár nepromokavých věcí a ve větru si šli na maják aspoň trochu protáhnout nohy. A víte co?
Bylo to boží!
Mimo nás tam byl ještě jeden pár, víc šílenců se v tomhle nečasu u rozbouřeného oceánu nenašlo. Jsem přesvědčená, že tohle místo musí být za lepší viditelnosti kouzelné, jenže tohle mělo svou, absolutně nezaměnitelnou, atmosféru. Podle průvodce i cedulí, co jsme při té naší procházce míjeli, šlo o posvátné posmrtné místo Maorů, původních obyvatelů. Jak si světlo z majáku prodíralo cestu hustou mlhou, vnášelo to do mě zvláštní klid. Říkala jsem si, že to nechtěné noční dobrodružství je za námi, jsme v pořádku a už bude líp.
Když jsme odtamtud odjížděli, do hlavy se mi vrylo na dost dlouho něco, co ten můj dobrodruh prohlásil:
Když jsme odtamtud odjížděli, do hlavy se mi vrylo na dost dlouho něco, co ten můj dobrodruh prohlásil:
"První krize zažehnána, teď už to bude jenom horší."
Horší?!
Vždycky, když pak přišel nějaký náročnější den, vzpomněla jsem si na tuhle větu.. na to, jak úzko mi bylo a přesvědčila se spíš v tom, že nás hned ten první den obrnil vůči dalším nástrahám, a že i po dešti vyjde slunko, i když se s námi Zéland hned po příjezdu moc nemazal :)
Mlha zmizela a rozkryla nám jedinou cestu, která na nejsevernější bod vedla, tu kterou jsme tam jeli a tu, z který jsme do té doby viděli maximálně tak středovou čáru. Všechno to za to stálo. Nemohla jsem se přestat culit a byla jsem pořád přilepená na okýnku. Na jedné straně silnice hustý porost a na druhé straně písečné duny. Jako, kdyby ta silnice rozdělovala dva naprosto odlišné světy. Bylo něco kolem sedmé ráno a tak jsme k těm dunám zajeli a šli se po nich projít. Procházka po dunách za deště. Kdo by to byl čekal..
Tyhle duny jsou jednou z "atrakcí", o které v téhle oblasti píše i průvodce. Program na severu jsme díky němu nakonec měli docela nadupaný, takže jsme většinu dní vstávali nejpozději v 6 ráno, abychom se stihli přesunout, kam jsme potřebovali. Na spoustě místech jsme byli úplně sami a vzhledem k tomu, že je prosinec - únor na Novém Zélandu vrcholem turistické sezóny, tahle neplánovaná taktika přišla vhod. V době, kdy jsme daný den navštívili, co jsme si naplánovali, většina lidí si teprve (s nadsázkou) omývala ranní ospalky a my měli spoustu času na přesun zase o kus dál.
Další den jsme se chtěli podívat do Glowworm Caves. Tohle bylo něco, co jsem si hrozně moc přála vidět. Na fotkách mi to přišlo naprosto kouzelné, takže jsme se po dunách vydali směrem tam. Cesta napřímo z Cape Reinga měla, podle navigace, trvat něco kolem 8mi hodin. Podle průvodce jsme to ale vzali přes menší městečka, jako je Opononi, kde jsme si v malé místní kavárně propojené s galerií dali hned to nejlepší Flat White, na které jsme celý ten měsíc vzpomínali přesto, že na Zélandu fakt uměj dělat kávu!
Odtamtud jsme to vzali přes Waipoua Forrest, kde rostou Kauri, jedny z největších existujících stromů, které se dožívají až 2000 let. Když jsme se na ten nejstarší 1500 let starý strom šli podívat, znovu jsme se přesvědčili o úzkostlivosti ohledně péče o tamní přírodu. Totiž před vstupem do lesa byla taková bouda, kde byly v podlaze zabudované kartáče a spíš než jako vstup pro lidi, to vypadalo jako automyčka, kde jsme si museli důkladně očistit boty.
V tomhle lese jsme taky úplně poprvé zažili novozélandské serpentiny. Úzké silnice, mraky vraceček, hodně stoupání, pak hodně klesání a takhle třeba 40 km vkuse. Vždycky, když někdo z nás řídil, ten druhý si sklopil sedačku a snažil se usnout. Při těchhle zatáčkách se nám totiž kolikrát dělalo blbě i za volantem.
Ten den naše hledání místa na spaní vypadalo skoro stejně zoufale jako ten předchozí jen s tím rozdílem, že se trochu uklidnilo počasí. Takže jsme zase po setmění kolem desáté večer zůstali schovaní u silnice někde mezi stromy a ráno kolem šesté vyrazili zase dál k těm Glowworm jeskyním, od kterých jsme byli vzdálení už jen něco kolem půl hodiny cesty. Po cestě jsme narazili na McCafé, připojili se na wifi, dali domů vědět, že jsme v pořádku a tím i tak nějak odstartovali naši každodenní online rutinu. Na wifi v mekáči se totiž dalo spolehnout jako na to, že mají otevřeno nonstop a hlavně na to, že novozélanďani mají McDonald snad v každém (středně velkém) městě a někde rovnou několik.
Ne, že bychom potřebovali být online, ale aspoň jsme věděli, jaké nás zhruba čeká počasí, mohli si podle toho rezervovat vstup na různá místa.. a taky třeba odevzdat zadání bakalářské práce (tímto děkujeme všem zúčastněným, na dálku nápomocným :D). To je totiž jako s tím hledáním šusťáků na poslední chvíli.
Ti chlapi...
Glowworm Caves jsou jeskyně, které díky malému hmyzu, co v nich žije a produkuje (čůrá) světélkující tekutinu, vypadají jako noční obloha plná hvězd. Nesmělo se tam fotit, takže si tuhle krásu aspoň vygůglujte. Plavili jsme se tam v absolutní tichosti a tmě na loďce a připadali si jako v pohádce.
Protože jsme tam byli zase brzy ráno, stihli jsme ten den i jeden z důvodů, proč jsme na Zéland vůbec jeli. Zarezervovali jsme si vstupenky a vyrazili do Matamata, kde je Hobitín, jedna z nejznámějších filmových kulis. Filda je ten největší fanoušek Pána prstenů a Hobita, jakého znám. Vážně! Mohl by na prodloužené čtyřhodinové verze koukat každý den. Mně se u toho kvůli těm pohádkovým soundtrackům dobře usíná, takže asi proč ne :D. Pro mě nejhezčí začátek, který se většinou odehrává v téhle vesničce, ale vždycky stihnu, takže jsme touhle zastávkou byli unesení oba.
Přijeli jsme na místo asi o 3 hodiny dřív, šli jsme si vyzvednout lístky a paní u pokladny nám nabídla změnu rezervace na prohlídku, co byla za hodinu. S tím jsme rádi souhlasili, lístky si vzali a asi 5 minut na to se úplně zatmělo nebe a začalo příšerně pršet. Jako vážně?!
Všichni, co byli okolo, se stejně jako my nahrnuli do malého krámku s reklamními předměty. Tuhle tlačenici jsme ale moc dlouho nevydrželi a radši se šli schovat zpátky do auta. Docela jsem se děsila, jak v tomhle počasí bude Hobitín vypadat. Jenže 10 minut před tím, než měla začít naše prohlídka, se úplně vyjasnilo, vylezlo sluníčko a od tohohle momentu nás po zbytek novozélandského dobrodružství (až na jednu výjimku na treku a na west coastu) pronásledovalo snad všude, kam jsme měli namířeno :)
Hobitín byl super!!!
Prohlídka byla zakončená v hospůdce, která byla součástí vesničky a protože to sluníčko mělo fakt sílu, to, že jsme na konci dostali vychlazené pivo, nám přišlo víc než vhod :D
.. nakonec to bylo to nejlepší (jediné pitelné) pivo, co jsme na Zélandu měli.
Jsme totiž jako Češi dost citlivý na kvalitu piva ! :D
Ten den už jsme byli unavení po tom všem dosavadním spěchu a cestování, takže jsme si poblíž zarezervovali ubytování přes Airbnb a konečně si dali sprchu a pořádně si odpočinuli.
-----------------------------------------
Další putování podle průvodce nás nasměrovalo na poloostrov Coromandel. Tady jsme se prvně seznámili se zase úplně odlišnými cestami po pobřeží a dostali se na Hot Water Beach, kde má u oceánu na pláži vyvěrat termální pramen. Vzali jsme si plavky, půjčili si na hodinu lopatku za 10 NZD a šli si do písku vykopat díru. Zní to strašně snadno, vím. Připadalo nám to tak podle průvodce i ve chvíli, kdy jsme na pláž přišli a viděli, jak si tam plno lidí v podobných hoví. Jenže v moment, kdy Filda hloubil už asi sedmnáctou díru (a já na to samozřejmě -jak se patří- dohlížela :D) bez toho, aniž by ji nějaká teplá nebo snad horká voda zalila, nás napadlo, že to nejspíš nemá cenu. Sluníčko pálilo, já si užívala ten paradox toho, že se v prosinci válím na pláži a on s tou lopatkou naštvaně pobíhal ze strany na stranu a hudroval, že to prostě není možný :D
Bylo.
Chvíli před tím, než jsme se měli vrátit, abychom odevzdali tu půjčenou lopatku, se většina těch lidí zvedla a odešla. Takže jsme tam hned hupli místo nich a k těm od slunce spáleným držtičkám přidali ještě spálený zadky :D
-----------------------------------------
Odsud jsme vyrazili přes městečko Rotorua, jezero Tikitapu, Te Wairoa - Burried Maori Village (vesnici spálenou sopečným výbuchem) až do Wai-O-Tapu, kde jsme absolvovali prohlídku s překvapivě velkým množstvím geotermálních gejzírů. Místa, kde můžete na gejzíry narazit, je ne Zélandu hodně. My je prvně viděli v Rotorua, kde jsou součástí městského parčíku. Tam jsme taky viděli tradiční maorský tanec "Haka", který mě osobně spíš dost děsí :D
Další bod mimo průvodce, který jsme měli v plánu, byl Tongariro Alpine Crossing trek. Mount Tongariro je neaktivní stratovulkán, který můžete z Pána prstenů znát spíš jako Mordor. Údajně je to jeden z nejznámějších a zároveň nejkrásnějších treků, které lze na Zélandu projít. Abychom se tam dostali, měli jsme si zarezervovat shuttle - menší busík, který nás měl dostat přímo pod Mount Tongariro. Den, na který jsme si tenhle trek naplánovali, tam ale chumelilo a teplota se pohybovala okolo -5 stupňů. Naštěstí má alespoň někdo rozum, a tak je tam v podobném počasí přístup zakázán nebo omezen. Na informacích jsme si proto zjistili, co by nám ten den doporučili za náhradní trasu, takže jsme i přes lehké varování přicházejícího deště sbalili nejvhodnější oblečení a vyrazili na zhruba 5ti hodinový Whakapapa trek, který je nedaleko Mordoru.
A protože jsme už dávno zapomněli na tu bouřku, co nás zastihla po příletu...
.. hrozně ráda bych znova citovala to, co jsem napsala domů, když jsme ten den slezli dolů z Whakapapa treku:
"Pche.. nějakej deštíček nás nezastaví.
No.. na vrškách je ten deštíček ale takovej trochu.. jinej. Promokli jsme, uschli jsme, rozbila jsem si hubu při překračování potoku (jinak to říct nejde), promokli znova, znova.. znova a pak už uschnout nestíhali. Došli jsme, kam se dalo, tam totiž člověk může, zpátky už (nějak) MUSÍ. S prokřehlýma prstama a zadkem v legínach ošlehaným větrem a kroupama, jsme se pomaličku otočili zpátky. Zadek to přežil, nakonec to nebylo tak zlý, jako schytávat kroupy do obličeje po cestě zpátky."
.. protože to naprosto přesně vystihuje, jak ten trek probíhal :D
Přesto se nám podařilo ulovit fakt povedený záběry, řekla bych. Neskutečně tam foukalo (kdoví, jak to ten den muselo vypadat na tom Mordoru), ale rozhodně to stálo za to! ♥
Večer jsme si zarezervovali a zaplatili na další den ten shuttle, protože předpověď byla krapet přívětivější. Hledali jsme poblíž co nejvhodnější místo, kde bychom mohli nocovat. Jenže v okruhu tak 20-30 kilometrů nebylo nic než plácek s pár zrezavělými karavany, co vypadal vážně strašidelně (jako město duchů) a podle map pak byla o kousek dál ještě věznice. Obloha nad Mount Tongarirem byla úplně černá, po cestě jsme nepotkali jediné auto. Zase jsme stáli na tak děsivém místě, že jsem zavírala oči a doufala, že co nejrychleji usnu. Shuttle měl odjíždět asi v 7 ráno. Sice jsme se přemístili na místo, odkud měl vyjíždět, ale na to, že bychom měli jít sice krásný, ale vážně náročný trek, jsem se kvůli bolesti břicha necítila ani já, ani Filda s docela silnou migrénou. K našemu "štěstí" shuttle zase zrušili kvůli počasí, takže nám nemuselo být líto, že jsme trek neabsolvovali vlastní vinou.
-----------------------------------------
Na severním ostrově nám před odletem z Wellingtonu na jih zbývalo posledních pár dní, takže jsme je už víc nemarnili čekáním na lepší počasí a vyrazili na nejjižnější bod. Po cestě jsme stihli další pánprstenovský spot (Roklinku), medovou farmu, farmu s krevetami, kde jsme si dali vážně výborné čerstvé krevety a při západu dojeli na výběžek severního ostrova, o kterém se psalo v průvodci. Měl tam být maják, ke kterému jsme si chtěli udělat procházku na východ slunce.
Stáli jsme u pobřeží, kde zase úplně nesmyslně foukal vítr. Hrozně dlouho po cestě tam jsme sotva potkali alespoň nějakou kadibudku, natož živou duši. Jen jsme si zalezli do spacáků a pokusili se usnout. Když jsem se v noci kvůli tomu větrem rozhoupanému autu náhodou vzbudila, kousek jsem se naklonila, abych viděla ven. Obloha byla úplně jasná a posetá hvězdami. Nemohla jsem se vynadívat a vůbec se mi nechtělo spát, nikdy jsem až takhle krásnou noční oblohu neviděla ♥
Před pátou ráno jsme promnuli oči, na termoprádlo navlíkli jen další vrstvu, vzali pití a v mizící tmě vyrazili kousek dál po pobřeží. Šli jsme asi hodinku, než jsme narazili na ceduli Seal colony. Pořád trochu rozespalí jsme ani nic neříkali, podívali se na sebe a šli tam, kam nás cedule směrovala. Po cestě jsme potkali spoustu oveček a pár divokých koní.. Na zemi byly krásné duhové mušle a neslyšeli jsme nic jiného než rozbouřené moře narážející na obrovské ostré kameny. Začalo se trochu rozednívat a tak jsme se přes pár těch kamenů opatrně vydali blíž k vodě.
Na tohle ráno nikdy nezapomenu..
Já vím, že na Zélandu je vážně hodně míst, kde narazíte na tuleně. Možná je jich míň, kde na ně nenarazíte... ale než jsme to sami zjistili, tohle bylo úplně poprvé, co jsme je potkali. A navíc to bylo jediné místo, kde se zdáli asi nejmíň (nebo vůbec) zvyklí na lidi, byli trochu divočejší. Nejspíš jsme měli štěstí, že se zrovna probouzeli. Váleli se na těch ostrých kamenech a sledovali, jestli se k nim náhodou moc nepřibližujeme. To místo bylo naprosto nabité energií. Nikde nikdo, divocí koně, v zádech obrovské hory, před námi rozbouřené vlny, probouzející se tuleni a do toho mezi mraky první sluneční paprsky. Zůstala bych tam beze slov stát klidně doteď...
To, že tam žádný maják nebyl, a že jsme vlastně dojeli úplně někam jinam, než kam nás naváděl průvodce, jsme zjistili až při odjezdu. Miluju tohle naše...
... "ztracení se na druhý straně Zeměkoule"
♥
-----------------------------------------
Úplně si vzpomínám, jaké problémy jsem měla s maturitou z češtiny. Když už jsem náhodou splnila zadání (protože se do psaní vždycky až moc ponořím), měla jsem co dělat, abych se vešla do limitu počtu slov :D.
Ale přísahám, že o jihu se tolik nerozepíšu, sice jsme tam byli o dva týdny dýl, ale za to jsme tam ten čas trávili tak nějak poklidněji :)
Komentáře
Okomentovat