Jak šel život

Tak jo.. upřímně. Vůbec nevím, kde začít. Tolik se toho stalo za tu dobu, co jsem přestala psát! Vlastně mi přijde, jak kdyby to bylo včera a zároveň jako v minulým životě, kdy jsem psala o tom, že jsem těhotná. A teď? Jsem máma dvou dětí, dvou proti sobě i zdi jdoucích živlů, se kterýma se všechno.. jen ne nudím :D

Celým svým srdcem to miluju, ten pocit bejt máma a zároveň nenávidím, jak mi to nejde. Je to obří zodpovědnost, že jo? Udržet někoho dalšího při životě, když se většinu dne zdá, že se o něj snaží přijít. (S nadsázkou řečeno samozřejmě.) Každý ráno bojuju s tím, abych naplnila jejich potřeby, a když tuhle bitvu vyhraju, můžu si vítězoslavně vypít teplý kafe! Co na tom, že to je třeba i hodinu nebo dvě po tom, co mě přijdou vytáhnout z postele.. protože většinu roku piju to kafe i tak ještě za tmy :D 

Když jsem si tady tehdy hvízdala, že vstávám o hodinu dřív, abych si v klidu užila svoje dlouhý snídaně s podkresem Franka Sinatry, netušila jsem ani v nejmenším, že si tím přitáhnu dvě ranní ptáčata. Všechno okoukaj a co udělá jeden, udělá druhej a naopak. A tak se tuhle jejich vlastnost snažím trochu hacknout a když marně hledám pravidelný chvilky sama pro sebe, abych se mohla jít proběhnout, prostě je posadím na kolo a odrážedlo a běžím vedle nich. Někdy popobíhám, někdy sprintuju. A tak je to i při každodenních činnostech. A i když toho mám někdy hned z rána plný kecky, vždycky mi stejně dojde, že mě baví bejt v zápřahu. Posouvám svý hranice. Většinu času jsem v diskomfortu, ale už teď dokážu víc, než v kolik bych kdy doufala. 

Dělám si věci po svým, tak aby dobře bylo. Nám všem a i mě v nich - v těch věcech. A i když jde všechno pomaličku.. souhra a komunikace.. život běží mílovými kroky. Věci se dějou nezávisle na nás a tak je důležitý se z toho všeho hlavně nepos*at. Že jo! 

A pak se dělo co.. 

.. měli jsme svatbu. 

A tím žiju (ještě teď) každej, každičkej den. ♥ 

Jako jo.. kdysi jsem si myslela, že budu vdaná třeba tak.. v jednadvaceti. A pak, že přijdou děti. Jenže místo toho mi přišel do života voják, mise a já všechno přehodnotila. Najednou jsem věci viděla úplně jinak a nejdůležitější bylo, abychom měli rodinu. A i když jsme se skoro neviděli, poháněl mě přesně ten vnitřní pocit toho, že jsem v životě přesně tam, kde mám bejt. 

Svatba byla dokonalá. 

Nebyla ani v nejmenším taková, jakou bych si vysnila. Nikde ani jeden balík slámy, podzimní listí , dýně ani fancy kávovej vozík. Žádná svatební koordinátorka a už vůbec ne obřad na statku. Místo toho tam byla hromada dětí, skákací hrad, všechno jsme plánovali za pochodu a řešili za pět dvanáct. Ke slavobráně jsem šla za zvuku hudby z Pána prstenů, protože žádná jiná možnost nebyla :D a snubáky máme nezničitelný.. to kdyby je náhodou přejel tank. Což pěvně doufám, zkoušet nebudeme. Obří kus práce odvedli den před tím naši nejbližší, to nejtěžší odnesli vojáci.. hlavně kocovinu.. a nakonec bylo nejlepší to, že jsme ten den mohli strávit i s dětma. Nebylo to něco, co jsme si "odbyli" před nima, ale něco, co jsme mohli zažít jako rodina. Ne jako den nás dvou, ale jako oslava toho, že můžeme být všichni spolu. ♥ Oslava toho, co spojujeme a tvoříme dohromady.