Jak aspoň na chvíli ztrácím pojem o čase

Myslím, že na světě je jen málo věcí, které vás přimějí doufat v to, aby čas utíkal trochu rychleji. Většinou totiž i tak letí jako splašený. Jenže já jsem v téhle fázi doufání už od dubna. Každý den je pro mě jako nekonečná smyčka a mé myšlenky jsou plné respektu a obav. A přese všechno mi srdce naplňuje nezměrná hrdost a láska..

Vlastně jsem si tuhle situaci na začátku nedovedla vůbec představit a přepadala mě až děsivá úzkost a panika. A každý někdy slyšel, že co ho nezabije, posílí. Stejně tak se teď po těch několika měsících cítím já. Posílená.

Je mi tak nějak.. 

jinak.  

Netušila jsem, že mě to takhle změní. Není to žádné klišé. Věřte mi, že není. (Ale myslím, že v tomhle případě asi ani není prostor na nějaké pochyby.) Jsem teď mnohem pokornější a moje priority se dost změnily. Jsem sama se sebou dost často a cítím se jinak. Ale tak hezky jinak. Vděčnější za maličkosti. Za samozřejmosti. A nesmírně těžce se tenhle stav popisuje. Ale od dubna jsem si prošla dost velkou osobní transformací. Byla jsem na dně. Nemám důvod to skrývat :)

Když se dozvíte, že vaše druhá polovička odcestuje na půl roku pryč, že budete mít omezené možnosti komunikovat, že ze dne na den bude všechno jinak.. asi se není moc čemu divit.

Tohle je totiž #můjživotsvojákem.. 

--------------

Všední dny se slévají s těmi nevšedními a každé ráno se budím o kousek šťastnější.
Šťastnější, že jsem zase o něco blíž dni, kdy se mi vrátí ♥

Na začátku jsem si říkala, že budu pořád v jednom kole, abych se zabavila a moc se tím nezaobírala, nemyslela na to. Měla jsem to skvěle naplánovaný. Vážně! Že budu obden vymýšlet recepty nebo prostě jen kuchtit a obden běhat. Já bláhová. Chvíli to fungovalo. A docela dobře. Ale pak, jako lusknutím prstu, jsem spadla. Bylo mi hrozně. Měla jsem pocit, že tohle přece nemůžu zvládnout. Uzavřela jsem se. 

Je jedno, co vás položí na zem, důležitý je, se obklopit lidmi, se kterými můžete být sami sebou. Lidmi, kterým můžete říct všechno a nemluvit, když jejich blízkost je to jediný, co potřebujete cítit. Lidmi, za kterými můžete kdykoli přijít a jen tak je mlčky obejmout. 

Někdy to stačí. 

A tak paradoxně to, že jsem chtěla zrychlit čas a dělat v něm velký kroky kupředu, mě vrátilo o několik zpět. Měla jsem poslouchat ten vnitřní hlas. A i když jsem s tím začala až o kousek dál, v tomhle našem společném příběhu, nesmírně se mi ulevilo. 

Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem pochopila, co říká. 

Bylo to totiž dost srozumitelné, jedno velké.. 

- Zpomal.. -

A tak si tak ráno vstávám o hodinu dřív, užívám si dlouhé snídaně, popíjím kávu, odpočívám, čtu dávno zapomenuté knížky, běhat už nechodím, abych zabila čas, ale proto, abych ho strávila při něčem, co mě naplňuje. A hlavně trávím plno času s těmi svými nejmilejšími ne proto, abych nebyla sama, ale abych mohla být s nimi. ♥

Proto se každý ráno nebudím šťastnější jen, že se nám to krátí, ale taky plná vděku, že je všechno v pořádku. 

Vždycky stojím nezlomně za tím, že věci se dějí z určitého důvodu a tak to prostě je. Nevěřím na náhody. Přestala jsem se tomu bránit a nechala to plynout. Začala jsem si všímat nenápadných malých souvislostí. Ve všem.

Takže když nevíte kudy kam, zkuste prostě jen na chvíli zpomalit, rozhlídnout se a poslouchat to uvnitř. 

Sebe.

--------------

Nikdo netvrdil, že to bude snadný. Žít. Hlavně, když se vám do cesty připlete nějaká překážka. A v tom je to tak dokonalý. I v těžkostech je schovaná dokonalost. Možná, že v nich je právě nejvíc dokonalosti. V tom, že vás posune a naučí něco, co byste v sobě možná jinak nikdy neobjevili. Třeba je to to, najít sílu odříznout od sebe věci nebo lidi, co vás brzdí v rozletu, nechat je za sebou a nelitovat toho. Nebo si vážit maličkostí a ocenit samozřejmosti. Objevit v sobě pokoru a uvědomit si, že chodit po Zemi je jedno velký privilegium. Výsada.

Tak neřešte blbosti, zhluboka se nadechněte, usmívejte se, buďte laskaví, buďte šťastný, milujte, dělejte, co vás baví a žijte. 

Protože můžete. 

♥