Jak mě moje odvaha dostala k psychologovi
VAROVÁNÍ:
Následující řádky jsou dost upřímný.
Chvíli jsem váhala, jestli mám s vámi sdílet i tohle... ale už na začátku jsem zmínila, že název blogu "výživa" je pro mě o výživě těla i duše. A svý rozhodnutí řešit trable s odborníkem rozhodně neberu jako pád, ale obrovský osobní vzestup a posunutí zase o kus kupředu. Stejně tak beru i rozhodnutí sdílet tuhle svou zkušenost i přesto, že by si mohl někdo ťukat na čelo. Už dávno mi nezáleží na tom, co si o mně myslí ti, kteří pro mě nejsou důležití, protože je děsně osvobozující se přestat snažit neustále někomu zavděčit a naplnit očekávání.
Nerada se vracím k tomu, v jaký blažený nevědomosti jsem byla než mi ten můj vojáček ♥ odletěl na půl roku pryč. Dost dobře jsem si neuvědomovala, že to pro mě nebude tak jednoduchý v tom smyslu, že to prostě nějak přečkám. Půl roku je vážně dlouhá doba, o tom není pochyb a to, že mi bude smutno, jsem věděla. Tentokrát přeskočím to, jak jsem se od dubna snažila si najít co nejvíc aktivit, abych se zabavila, protože o tom jsem vám už psala. Taky jsem ale psala to, že jsem byla jednou dole a chvíli i nahoře.. no to bohužel ale nebylo zase až tak často a vůbec ne kdovíjak dlouho.
Někdy tak po čtyřech měsících už to pro mě začínalo být fakt docela psycho. Místo neustálého "otravování" všech okolo jsem se (zase) stáhla a (zase) uzavřela do sebe. A popravdě.. už jsem z téhle horské dráhy byla tak trochu rozbitá. Ten čas už vážně vůbec neutíkal. A když říkám vůbec, přísahám, že když jsem v jednu chvíli seděla a zírala na hodiny, každou vteřinu, o kterou se na nich posunula ručička dopředu, udělala další dva posuny zpátky..
Tenhle stav s přestávkami trval několik týdnů a začala jsem si všímat, že mě příšerně bolí břicho. Ale ne tak, že si dáte bylinkový čaj, zaspíte to, odpočinete si a uleví se vám.. třeba aspoň do druhého dne. Tahle neústupná gradující bolest mě každé ráno i večer doháněla k slzám. Bylo mi tak zle, že jsem nechtěla jít spát, protože jsem věděla, že až se vzbudím, budu muset do práce, přes bolest se navlíknout do kalhot a 8 hodin se v křečích svíjet u počítače.
No.. leckdo by mohl kroutit hlavou, že jsem si dávno nezašla k doktorovi. Jenže já jsem si příčiny byla moc dobře vědoma a protože jsem račí citlivka, nebylo jednoduchý sebrat odvahu a někam si s tím zajít. Tím spíš bych tímhle chtěla poukázat na to, že vím, že nejsem jediná, kdo někdy přehlíží nějaký problém. Ať už je to zdánlivě bezvýznamná bolest zubu, hlavy, migréna, nějaký nepravidelný zvětšující se znamínko nebo třeba bolest břicha. A protože jsem taky trochu strašpytel, nakonec, když už jsem sotva zvládla vstát z postele a došlo mi, že mi to vážně ovlivňuje každodenní život, a že nejsem schopná normálně fungovat, jsem se konečně přiměla si s tím zajít.
A k mému - vůbec ne - žádnému překvapení jsem od doktora odcházela s doporučením k psychoterapeutovi s PPP, předpisem na léky, co řešily ty bolesti a dost soucitným a posmutnělým vyprovázejícím pohledem (kde jen je ten smajlík, co kroutí očima...).
Nakonec říct mu, proč tam jsem, nebylo tak hrozný, jak by se mohlo zdát. Já jsem totiž naučená o problémech mluvit, jinak se totiž nevyřeší. Tím chci říct, že třeba mamka a pár mých nejbližších kamarádek věděly, co se děje. Tak proč mě nechaly se v tom plácat? Protože jsem jim jen naznačila, co se děje, co to obnáší, analyzovala jsem jim příčiny, dobu trvání a jak to hodlám (sama) řešit, protože "mám přece perfektní povědomí o tom, co se výživy a zdraví týče!". A protože jsem si už na základce různými PPP prošla a taky se z toho dostala sama, tahle moje analýza možná mohla působit jako perfektní "podnikatelský plán", do kterého by klidně investovaly (kdyby to bylo to, co jsem od nich chtěla). Jenže já se svěřila jen, abych si ulevila a ony mi kývly na to, že "je to vlastně super, že si uvědomuju, co se děje" a naprosto mi věřily, že si poradím. (Do týhle doby jsem upřímně věřila, že moje umění přesvědčit lidi o skoro čemkoli, je mi kuprospěchu..) A tak jsem se s nima vídala trochu míň, vždycky s pózou, že jsem absolutně nad věcí a doma dál brečela a svíjela se v zoufalých bolestech.
A proto jsem už naučeně a skoro stejně "nad věcí" tohle svěřila i panu doktorovi a to, co se stalo, když jsem od něj odcházela s tím doporučením, bylo pro mě jasný znamení, že jsem udělala dobře. Neříkám, že jsem se hned zbavila těch křečí, ale děsně se mi ulevilo. Odhodila jsem ego, sebrala odvahu a ...
Udělala jsem si menší průzkum (zase ty moje analýzy..) odborníků v okolí a nakonec ani to doporučení nevyužila. Situace je v tomhle ohledu trochu zoufalejší, než by se mohlo zdát a tak místo psychologa, co by mi uhradila pojišťovna, jsem vzala svoje úspory a investovala je do svého zdraví u někoho, u koho mi bylo fakt dobře. Přece jen, když už se člověk odhodlá, že začne něco řešit, nejde ke kdejakýmu Hejhulovi, co by sám nějakýho takovýho Hejhulu potřeboval. :) Tím neříkám, že nejsou schopní pomoct někomu jinému, já jsem to ale cítila takhle.
Po prvním sezení a povykládání všech okolností u kávy (přece nepůjdu dobrovolně hodinu žvanit bez svojí odpolední kávy ♥), jsem byla spíš trochu rozčarovaná a ne úplně přesvědčená, že jsem na správným místě. Přesto se mi ale zase o kousek ulevilo, a tak jsem tomu dala ještě šanci. A jsem za to hrozně ráda. Za to, že jsem necouvla jen proto, že se hned neděly zázraky. Ty se totiž děly až na tom druhým sezení. Vážně!
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem byla takhle smířená.
Možná bych si mohla připadat i trochu trapně s tím, že jsem nedávno psala o tom, jak mě celý ten půlrok změnil, jak jsem našla pokoru, vděk, ... a jo, já jsem všechno tohle v sobě vážně našla. Ale ze všeho toho stesku jsem se (zase) úplně vykašlala na sebe a začala si ubližovat. Možná to taky znáte, že svoje vnitřní psychický strasti řešíte tak, že se v sobě snažíte vytvořit nějaký jiný pocity. Ať už to, že od nich zkoušíte nějakým způsobem utéct, třeba pracovat v zahraničí nebo si najdete nějaký nový koníček a věnujete mu až příliš moc času. Nebo nakupujete, sázíte, pijete.. dosaďte si tam, co chcete. A taky je hodně lidí, co svoje útrapy ventilují skrze jídlo. Někdy ho nejedí vůbec.. a pak taky moc.
Jenže nic z toho vám nevyřeší, co se odehrává uvnitř. Jak by vám mohlo pomoct, že odjedete na rok do zahraničí jen proto, že vám tady zlomil srdce "nějakej Lojza z Horní Dolní" :). Vždyť si to svoje zlomený srdce berete na ty cesty s sebou. A i kdybyste na to chvíli nemysleli, dokud si to definitivně nedořešíte v sobě, vrátí se to. Fakt jo.
Jsme bytosti plný emocí a citů. A někdy jsou jako počasí a neustále se mění. A díky za to. Protože, i když to chce kuráž (obzvláště ty chlapský) emoce ventilovat, bez nich bychom byli jen roboti..
No, někdy si s námi tyhle naše pocity dost zahrávají a je v pořádku odhodit to ego a svěřit se s nimi. Když nás bolí zuby, jdeme k zubaři. Když si něco zlomíme, jdeme na chirurgii. A ze stejného důvodu jsou tady pro nás i psychologové. Jsou tady pro nás a pro naše šrámy na duši.
Kazy na zubech byste si asi taky nevrtali sami. A když, tak asi ne moc dobře, že jo. Tak až se budete cítit v koncích a zlomení na duši, pamatujte, že ani na tohle nemusíte být sami.
Pak se vám totiž uleví. Jako mě.
Následující řádky jsou dost upřímný.
Chvíli jsem váhala, jestli mám s vámi sdílet i tohle... ale už na začátku jsem zmínila, že název blogu "výživa" je pro mě o výživě těla i duše. A svý rozhodnutí řešit trable s odborníkem rozhodně neberu jako pád, ale obrovský osobní vzestup a posunutí zase o kus kupředu. Stejně tak beru i rozhodnutí sdílet tuhle svou zkušenost i přesto, že by si mohl někdo ťukat na čelo. Už dávno mi nezáleží na tom, co si o mně myslí ti, kteří pro mě nejsou důležití, protože je děsně osvobozující se přestat snažit neustále někomu zavděčit a naplnit očekávání.
--------------------------------------------------------
Někdy tak po čtyřech měsících už to pro mě začínalo být fakt docela psycho. Místo neustálého "otravování" všech okolo jsem se (zase) stáhla a (zase) uzavřela do sebe. A popravdě.. už jsem z téhle horské dráhy byla tak trochu rozbitá. Ten čas už vážně vůbec neutíkal. A když říkám vůbec, přísahám, že když jsem v jednu chvíli seděla a zírala na hodiny, každou vteřinu, o kterou se na nich posunula ručička dopředu, udělala další dva posuny zpátky..
Tenhle stav s přestávkami trval několik týdnů a začala jsem si všímat, že mě příšerně bolí břicho. Ale ne tak, že si dáte bylinkový čaj, zaspíte to, odpočinete si a uleví se vám.. třeba aspoň do druhého dne. Tahle neústupná gradující bolest mě každé ráno i večer doháněla k slzám. Bylo mi tak zle, že jsem nechtěla jít spát, protože jsem věděla, že až se vzbudím, budu muset do práce, přes bolest se navlíknout do kalhot a 8 hodin se v křečích svíjet u počítače.
No.. leckdo by mohl kroutit hlavou, že jsem si dávno nezašla k doktorovi. Jenže já jsem si příčiny byla moc dobře vědoma a protože jsem račí citlivka, nebylo jednoduchý sebrat odvahu a někam si s tím zajít. Tím spíš bych tímhle chtěla poukázat na to, že vím, že nejsem jediná, kdo někdy přehlíží nějaký problém. Ať už je to zdánlivě bezvýznamná bolest zubu, hlavy, migréna, nějaký nepravidelný zvětšující se znamínko nebo třeba bolest břicha. A protože jsem taky trochu strašpytel, nakonec, když už jsem sotva zvládla vstát z postele a došlo mi, že mi to vážně ovlivňuje každodenní život, a že nejsem schopná normálně fungovat, jsem se konečně přiměla si s tím zajít.
--------------------------------------------------------
Tak prosím, nedělejte to. Nepřehlížejte, že se necítíte dobře. I když se to občas může zdát jako úplná blbost, je lepší si tu blbost nechat potvrdit, než něco zanedbat.
Přehlížení problému totiž není řešení a většinou se to tím akorát zhorší.
--------------------------------------------------------
Nakonec říct mu, proč tam jsem, nebylo tak hrozný, jak by se mohlo zdát. Já jsem totiž naučená o problémech mluvit, jinak se totiž nevyřeší. Tím chci říct, že třeba mamka a pár mých nejbližších kamarádek věděly, co se děje. Tak proč mě nechaly se v tom plácat? Protože jsem jim jen naznačila, co se děje, co to obnáší, analyzovala jsem jim příčiny, dobu trvání a jak to hodlám (sama) řešit, protože "mám přece perfektní povědomí o tom, co se výživy a zdraví týče!". A protože jsem si už na základce různými PPP prošla a taky se z toho dostala sama, tahle moje analýza možná mohla působit jako perfektní "podnikatelský plán", do kterého by klidně investovaly (kdyby to bylo to, co jsem od nich chtěla). Jenže já se svěřila jen, abych si ulevila a ony mi kývly na to, že "je to vlastně super, že si uvědomuju, co se děje" a naprosto mi věřily, že si poradím. (Do týhle doby jsem upřímně věřila, že moje umění přesvědčit lidi o skoro čemkoli, je mi kuprospěchu..) A tak jsem se s nima vídala trochu míň, vždycky s pózou, že jsem absolutně nad věcí a doma dál brečela a svíjela se v zoufalých bolestech.
A proto jsem už naučeně a skoro stejně "nad věcí" tohle svěřila i panu doktorovi a to, co se stalo, když jsem od něj odcházela s tím doporučením, bylo pro mě jasný znamení, že jsem udělala dobře. Neříkám, že jsem se hned zbavila těch křečí, ale děsně se mi ulevilo. Odhodila jsem ego, sebrala odvahu a ...
.... konečně jsem začala věřit, že bude líp.
Udělala jsem si menší průzkum (zase ty moje analýzy..) odborníků v okolí a nakonec ani to doporučení nevyužila. Situace je v tomhle ohledu trochu zoufalejší, než by se mohlo zdát a tak místo psychologa, co by mi uhradila pojišťovna, jsem vzala svoje úspory a investovala je do svého zdraví u někoho, u koho mi bylo fakt dobře. Přece jen, když už se člověk odhodlá, že začne něco řešit, nejde ke kdejakýmu Hejhulovi, co by sám nějakýho takovýho Hejhulu potřeboval. :) Tím neříkám, že nejsou schopní pomoct někomu jinému, já jsem to ale cítila takhle.
Po prvním sezení a povykládání všech okolností u kávy (přece nepůjdu dobrovolně hodinu žvanit bez svojí odpolední kávy ♥), jsem byla spíš trochu rozčarovaná a ne úplně přesvědčená, že jsem na správným místě. Přesto se mi ale zase o kousek ulevilo, a tak jsem tomu dala ještě šanci. A jsem za to hrozně ráda. Za to, že jsem necouvla jen proto, že se hned neděly zázraky. Ty se totiž děly až na tom druhým sezení. Vážně!
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem byla takhle smířená.
Se vším.
Se sebou.
S tím, že věci vyžadují čas...
.. klid. ♥
Odstup.
A lásku... Hlavně tu.
A teď myslím taky tu k sobě. ♥
Možná bych si mohla připadat i trochu trapně s tím, že jsem nedávno psala o tom, jak mě celý ten půlrok změnil, jak jsem našla pokoru, vděk, ... a jo, já jsem všechno tohle v sobě vážně našla. Ale ze všeho toho stesku jsem se (zase) úplně vykašlala na sebe a začala si ubližovat. Možná to taky znáte, že svoje vnitřní psychický strasti řešíte tak, že se v sobě snažíte vytvořit nějaký jiný pocity. Ať už to, že od nich zkoušíte nějakým způsobem utéct, třeba pracovat v zahraničí nebo si najdete nějaký nový koníček a věnujete mu až příliš moc času. Nebo nakupujete, sázíte, pijete.. dosaďte si tam, co chcete. A taky je hodně lidí, co svoje útrapy ventilují skrze jídlo. Někdy ho nejedí vůbec.. a pak taky moc.
Jenže nic z toho vám nevyřeší, co se odehrává uvnitř. Jak by vám mohlo pomoct, že odjedete na rok do zahraničí jen proto, že vám tady zlomil srdce "nějakej Lojza z Horní Dolní" :). Vždyť si to svoje zlomený srdce berete na ty cesty s sebou. A i kdybyste na to chvíli nemysleli, dokud si to definitivně nedořešíte v sobě, vrátí se to. Fakt jo.
Jsme bytosti plný emocí a citů. A někdy jsou jako počasí a neustále se mění. A díky za to. Protože, i když to chce kuráž (obzvláště ty chlapský) emoce ventilovat, bez nich bychom byli jen roboti..
No, někdy si s námi tyhle naše pocity dost zahrávají a je v pořádku odhodit to ego a svěřit se s nimi. Když nás bolí zuby, jdeme k zubaři. Když si něco zlomíme, jdeme na chirurgii. A ze stejného důvodu jsou tady pro nás i psychologové. Jsou tady pro nás a pro naše šrámy na duši.
Kazy na zubech byste si asi taky nevrtali sami. A když, tak asi ne moc dobře, že jo. Tak až se budete cítit v koncích a zlomení na duši, pamatujte, že ani na tohle nemusíte být sami.
Pak se vám totiž uleví. Jako mě.
Nesmírně.
Vesmírně.
Komentáře
Okomentovat