Trocha večerní kontroverze
Pojďme si upřímně říct, že rodičovství je fakt dřina. Posledních pár let mi přijde, že stojím někde na srázu.. na fakt vysokým útesu.. a každej den minimálně tak 20 hodin přemýšlím (ty zbylý 4 většinou tvrdě spím) , jestli skočit nebo ne. Často sedím s lokty opřenými o stůl a se zavřenýma očima si mnu prsty spánky na hlavě. Je to jedna - velká - šílenost. Kvantum knížek a článků o respektujícím rodičovství, nevychovávání dětí a tak podobně. Kdo je sakra píše? Lidi, co se cejtěj stejně zoufalí jako my a snažej se to obhájit / zamaskovat.. nebo? Kdo? "Jednorožci"? Vzácnej druh lidí, co si tu mentalitu v hlavě fakt přenastavili a jsou s životem po životě (čti: s životem s dětma) reálně fakt v úplně pohodě? S tím se nehodlám smířit. Ale každopádně gratuluju, jestli to tak máte.. Asi bych měla zkusit nějak překódovat svoje myšlení, ale pořád si nemůžu pomoct. V hlavě mi dost často zní myšlenka, že kdybych věděla, co to všechno obnáší, rozhodně do toho nejdu. Jak ...
