Trocha večerní kontroverze

 Pojďme si upřímně říct, že rodičovství je fakt dřina. Posledních pár let mi přijde, že stojím někde na srázu.. na fakt vysokým útesu.. a každej den minimálně tak 20 hodin přemýšlím (ty zbylý 4 většinou tvrdě spím), jestli skočit nebo ne. Často sedím s lokty opřenými o stůl a se zavřenýma očima si mnu prsty spánky na hlavě. 

Je to jedna - velká - šílenost.

Kvantum knížek a článků o respektujícím rodičovství, nevychovávání dětí a tak podobně. Kdo je sakra píše? Lidi, co se cejtěj stejně zoufalí jako my a snažej se to obhájit / zamaskovat.. nebo? Kdo? "Jednorožci"? Vzácnej druh lidí, co si tu mentalitu v hlavě fakt přenastavili a jsou s životem po životě (čti: s životem s dětma) reálně fakt v úplně pohodě? S tím se nehodlám smířit. Ale každopádně gratuluju, jestli to tak máte..

Asi bych měla zkusit nějak překódovat svoje myšlení, ale pořád si nemůžu pomoct. V hlavě mi dost často zní myšlenka, že kdybych věděla, co to všechno obnáší, rozhodně do toho nejdu. Jak moc neetický je, říct něco takovýho nahlas? A přitom bych to, kde jsem, za nic na světě neměnila! Rozpolcenost matek (nebo rodičů obecně) je docela obyčejně rozšířená věc.. a bohatě stačí mít se s tím komu svěřit. 

Baví mě s lidma kolem sebe mluvit naprosto otevřeně (pomáhá mi to si udržovat nějakou míru sarkastickýho nadhledu). Pro ty, kdo to nevědí.. mám doma vojáka, je furt někde v pejru.. jako teď.. tři měsíce.. a upřímně.. den ode dne je to větší a větší psycho. Když jsme ještě neměli děti, bylo to docela na prd (nakonec jsem skončila u psychologa :D) , ale tohle je docela jinej level. Bejt pro děti jediná autorita fakt není dobrý. Když nemáte s kým konzultovat svoje každodenní rozhodnutí a nýst tu tíhu odpovědnosti na svých zádech.. Tohle není jedna z věcí, u kterých si řeknete vyloženě "to bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli". Naopak bych to tak trochu "škodolibě" přála každýmu. Ale nejenom těm mámám, ale taky těm tátům, ať si uvědoměj, co doma maj, dokud to tam maj. Nic příjemnýho. 

Ale proč to píšu.. protože jsem za tuhle zkušenost (jednu z milionu těch, kterou jsme si už prošli) vděčná a možná mi to dává trochu vhled do pozice těch rodičů, co jsou na ty malý satany (s andělskou tváří) sami. Možná mi to dalo příležitost si vybudovat nějakej zkušenostní kapitál na to, abych mohla holkám kolem sebe, když se zeptaj na to "jak to doprdele děláš?"  říct.. no takhle, zvládl by to kdekdo. Není v tom žádná věda, ale chce to systém a nějakou míru sebezapření. Zapření SEBE a učení sebezapření pro DĚTI, aby se naučili respektovat. 

Chápu, že je těžký bejt na to úplně sama.. pořád sama (nebo sám). Bez možnosti úniku. Ale taky si dost dobře uvědomuju, že není jednoduchý bejt na to sama a pak z nuly na sto zase přijmout, do toho relativně dobře zavedenýho systému, toho druhýho.

Říkám ano respektujícímu rodičovství. Ale takovýmu, který respektuje (nejen děti, ale) hlavně nás. Mámy. A taky repektuje partnery vzájemně. Chci tím říct.. 

.. že nejde ustupovat pořád sobě samým. Důležitý je si nastavit hranice. Chápu, že se teď hodně razí ten názor, že to, jak byla vychovávaná naše generace, má za důsledek kvantum psychickým problémů a tak.. ale odmítám si vytvářet další problémy na úkor toho, že ode mě děti nikdy neuslyší slovo "ne". 

Neneseme totiž odpovědnost jen za ně, ale hlavně taky sami za sebe. 

A jestli si říkáš, že je tady spoustu pravopisných chyb, tak to je proto, že polemizuju nad tím, jestli zrovna mluvím jen k mámám nebo i tátům. :D

"Miluju bejt máma a zároveň nesnáším to, jak mi to nejde".. to je něco, co jsem tady už kdysi psala. A za tím si stojím. Ale taky jsem unavená z tý přetvářky na sítích, kde se každej tváří, jak je to po všech stránkách v pohodě. Hlavně psychicky, časově i finančně. A možná proto bych chtěla na tohle téma začít psát trochu otevřeně. Vytvořit prostor pro to, si narovinu říct, že je v pohodě nebejt v pohodě.. a hlavně si říct, jak na to, aby to už nějak začalo fungovat.. abychom to v tom nejlepším případě hlavně PŘEŽILI!