Kávový víkend na Moravě

Na začátku dubna jsme uvažovali o prodlouženém víkendu na Moravě. Mělo to být něco vážně speciálního, protože se nějakou dobu neuvidíme. Aneb #můjživotsvojákem..

Moc dobře mě zná ♥. Ví, že miluju jídlo a taky ví, že kávu ještě mnohonásobně víc. Když jsem narazila na ubytování Cafe Fara, neváhal ani chvíli a už jsme měli rezervaci. Neskutečně jsem se tam těšila. Byla jsem na to totiž příšerně zvědavá.

Nevím, jestli bych to měla takhle veřejně přiznávat, ale měl to být můj první výlet na Moravu. Ano. Až doteď jsem tam nikdy nebyla. Kolikrát jsem tam "užuž" měla jet, ale vždycky to z nějakého důvodu nevyšlo, tak to pro mě bylo tím ještě mnohem speciálnější.

Musím přiznat, že celý začátek dubna byl pro mě vlastně dost hektický. Řešila jsem stěhování a nakonec jsem si svých pět švestek z mama hotelu balila ve čtvrtek, den před odjezdem do Klentnice (do Cafe Fary). Takže tašky do bytu a ještě tašky s věcmi na víkend. Nevěděla jsem, co dřív, ale nakonec jsme to zvládli a já se celý víkend tetelila blahem a ještě dlouho budu. Divím se, že jsem těch několik hodin cesty na Moravu dostala povolení sedět na místě spolujezdce, žvanit, žvanit a jásat, že se vlastně hrozně těším domů. Byla jsem tak šťastná, že jsme jenom spolu, že už je to s bytem skoro všechno vyřízený, že jedeme na Moravu, a že se z ní vrátíme do nového :). Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí, a tak jsem možná pusu nezastavila o trochu víc než normálně.

Díky za trpělivost, která byla mužům nadělena... 

Na Cafe Faře jsme se měli přihlásit v průběhu odpoledne. Slečna na recepci nás provedla a ochotně ukázala a vysvětlila všechno, co jsme měli k dispozici. Každý pokoj je jiný, každý má své jméno a zarezervované jsou na dlouhou dobu dopředu. Je štěstí, že ani ne týden před termínem měli ještě volno. Ořechový pokoj, který na nás zbyl, vypadal na fotkách sice moc hezky, ale pokud bych se měla rozhodovat jen z fotek, určitě bych si zvolila jiný. O to příjemnější překvapení bylo, vidět ho naživo. Vlastně celou Cafe Faru. Doteď, když zavřu oči, cítím, jak krásně to tam vonělo dřevem a všechno je slazené do posledního puntíku. Nejen ubytování, ale celá Klentnice je kouzelná. Zamilovala jsem si to tam. ♥

Pár set metrů od fary je Sirotčí hrádek. Zahlíželi jsme na něj, už když jsme přijížděli, takže jsme si ještě před večeří udělili krátkou procházku pod vymetenou oblohou. Ten výhled stál rozhodně za těch pár kroků i škrábání se po skále.. a ještě za mnohem víc. 

  

Pořádně nám vyhládlo, takže jsme se pomalu vrátili zpátky. 

Ta jejich restaurace má neskutečnou atmosféru. Zbožňuju venkovský styl. Chtěli jsme si to užít hlavně sami pro sebe, takže fotky najdete určitě na jejich stránkách. 

Jsem zastánce toho, že za dobré věci se vyplatí si připlatit. Neplatí to samozřejmě vždycky, ale když vím, do čeho jdu, neváhám. Tady jsem ale trochu váhala. To, že je na menu jen pár jídel, je v pořádku. Svědčí to o tom, že si dávají opravdu záležet s přípravou, o čemž nás přesvědčil i pohled na talíře, které už nosili k ostatním stolům. Jenže některá jídla vypadala spíš trochu kosmicky (netušila jsem, že mrkvový dortík může vypadat jako ufo), což bych čekala v trochu jiné restauraci, ne v téhle venkovské. A za jednu, tak nějak menší porci, dáte tolik co jinde za dvě. Neříkám, že to bylo špatné, naopak, bylo to moc dobré, ale na zadek mě to rozhodně neposadilo. A tak se vracím k tomu, že ne vždycky platí to, že čím dražší, tím lepší. 

Asi nejlepší věc, co jsme za ten víkend na Cafe Faře mohli udělat bylo, poprosit o zarezervování vířivky, která je na střešní terase, na devátou hodinu večer. Bylo nám totiž řečeno, že wellness se zavírá v deset, a tak nám slečna recepční bez váhání svěřila klíčky, ať zůstaneme jak je libo a ráno jí je vrátíme. Udělali jsme to tak oba večery, takže jsme se mohli kochat oblohou plnou hvězd...

... a ztrácet při tom pojem o čase.

Jak nás večeře nijak moc nenadchla, farními snídaněmi to při nejmenším víc než vynahrazují. Po ránu je ta atmosféra v restauraci snad ještě kouzelnější. Možná to bude tím, že mají opravdu dobrý vkus na ranní hudbu. Přesně tu, co jsem s tátou poslouchala u víkendových snídaní z vinylu. Strašně mi to tam připomínalo domov, a protože u snídaně můžu nerušeně sedět několik hodin v kuse, lidi přicházeli a odcházeli a já si popíjela svou kávu a uzobávala domácí koláč s jablky. Tohle bylo přesně to, co jsem tam chtěla pro sebe najít. Nedbale nakrájené ještě teplé pečivo, domácí marmelády v zavařovačkách, palačinky s krajkou po obvodu, krupicovou kaši..

.. a boží východ slunce.

Svou spokojenost měřím tak, že jsem schopná zavřít oči, pomalu se nadechnout, vydechnout a čas se skoro zastaví. A přesně to se ráno stalo. Kvůli tomu dech beroucímu klidnému prostředí, výborné kávě ♥ a těm snídaním, se tam zase ráda vrátím.

------

V sobotu po snídani jsme kolem deváté vyrazili do Mikulova. Je to pár minut cesty autem a na to, že to bylo na začátku dubna, bylo vážně krásně teplo. Mikulov ale začíná žít až v deset, tak nám ležel celý u nohou a jediné, co bylo slyšet, byl zpěv ptáků. ♥

Já vím, hrozná idylka.. 

Po téhle kouzelné návštěvě Mikulova a skvělém obědě v typicky české hospůdce nedaleko od něj, jsme měli naplánovanou privátní degustaci vín ve sklípku.

Mít známé, kam jen oko dohlédne, má vážně své výhody.. 

Víno mám ráda, takže jsem se na tenhle bod v našem programu těšila. Sice jsem netušila, že na něj přijde řada už něco po poledni, ale budu upřímná.. 

.. nebránila jsem se..

Tyhle degustace jsou strašně zrádné, člověk moc nezvládá kontrolovat, kolik toho vypije, a tak moje obvyklé dvě sklenky, které mi vystačí na celý večer a vlastně až do rána, byly dávno spláchnuty vlnou všech možných chutí, kyselinek, tříslovinek a kdoví čeho ještě. Asi nemusím moc zdůrazňovat ten fakt, že jsem nakonec byla hodně ráda za to, že jsme končili už něco kolem páté. Naštěstí jsme od Cafe Fary nebyli moc daleko, takže jsem přežila i cestu autem zpět a zahučela rovnou do peřin jako královna koloběžka.. oblečená tak na půl.. a to hned vedle krále, který na tom nebyl o moc lépe.

Degustace byla ale super, strašně jsme se bavili a odvezli jsme si pár skvělých vín. ♥

Probrali jsme se něco kolem osmé večer a věděli jsme, že večeře na faře by nám ani jednomu vážně nestačila. Poslední jídlo byl oběd ještě před polednem, a tak jsem žhavila TripAdvisor a hledala nejlepší restaurace v okolí. Hned na prvním místě mi vyběhla restaurace Sojka & spol. v Mikulově, a protože tam zavírali v deset, jednohlasně jsme se shodli, že je načase vyrazit. Restaurace je hned na náměstí v prvním patře. Chvíli jsme ještě rozespale tápali, ale pak nám došlo, že je spojená s obchůdkem s delikatesami, bio potravinami, čokoládami, atp., přes který se musí projít (hned jsem věděla, že tenhle ráj nezůstane bez povšimnutí, až budeme odcházet). Když jsme vystoupali po schodech nahoru, ujal se nás v téměř vylidněné restauraci velmi příjemný personál, posadili nás ke stolu a my se beze slov shodli na tom, že tohle je přesně to, co jsme po tom náročném odpoledni potřebovali. 

Otevřeli jsme jídelní lístek a já v tu chvíli měla chuť snad na všechno. Moji největší pozornost si ale získalo hříbkové rizoto s panenkou. Není to tak dlouho, co jsem se vrátila k normálnímu přístupu k jídlu, jím všechno, a tak je nesmírně osvobozující otevřít menu a vědět, že si i já vždycky a téměř všude najdu něco k snědku... ♥ Jako předkrm jsme si ještě objednali společné krevety a Filip si dal burger. Popravdě, byla jsem tak zaujatá svým jídlem, že ani nevím, jestli nedostal jen prázdnou burgerovou bulku. 

Měli jsme vážně hlad a když nám donesli jídlo na stůl, jen ta vůně rozzuřila už tak dost běsnícího T.Rexe u mě v břiše (prázdný žaludek je u mě spíš výjimečná záležitost, když na to ale dojde, tak je to hotový Jurský park). Znáte Ratatouille? A teď nemyslím to jídlo, ale tu animovanou pohádku. Jo? A pamatujete si tu scénu, když donesli kritikovi Antonu Egovi na stůl Ratatouille? (teď pro změnu myslím to jídlo) 

Ten pohled a následné záběry na to, jak mu tohle jídlo dělala maminka když byl malý. Co jedno sousto dokáže vyvolat. Jak dokáže přilákat dávno zapomenuté vzpomínky. 

Tak přesně takhle jsem se určitě tvářila. Jedno sousto v puse, nejdřív šok a potom oči zavřené slastí a já nebyla schopná ze sebe vydat hlásku. Když jsem konečně dožvýkala těch pár zrnek rýže, otevřela jsem oči a viděla, že v Filipově hlavě se odehrává něco hodně podobného s tou "burgerovou bulkou" (určitě v ní i něco bylo). 

Oba zbožňujeme jídlo a taky jíme docela rychle, ale tady jsme nevycházeli z úžasu při každém soustu. O to rozmrzelejší jsem byla, když jsem si už byla jistá, že to nedojím, protože bych asi praskla. Myslím, že jsem nikdy nejedla nic lepšího. 

Pokud jde o ceny v Sojka & spol., nebudu zase až tak moc přehánět, když řeknu, že za obě hlavní jídla jsme zaplatili téměř to, co za jedno na faře. Tohle byl ale ten pravý gastro zážitek a co se personálu týče, větší souhru profesionality a pozitivní nálady jsem snad ještě nezažila. ♥ 

Já dávám Sojka & spol. 200 %.

Při odchodu jsem nás ještě trochu zdržela v tom krámku pod restaurací, naplnila kabelku Ajala čokoládami, které jsem ještě neochutnala (miluju ty jejich obaly, jednoduchost a tu dokonalou chuť) a od horké vířivky pod čirým nebem nás už dělila jen cesta zpátky do Klentnice.  

------

V neděli ráno jsme si ještě užili pár krajkových palačinek, omelet ze šťastných vajíček, křupavé rohlíky, které mi chutí děsně připomínaly slané vdolky, které dělává babička se švestkovými povidly, zasnila jsem se nad šálkem kávy a užívala si svůj klid s Dianou Kral. Lepší už to být nemohlo. 

V podstatě, myslím, že kdybychom se neměli vracet zpátky do toho nového bytu, dělalo by mi hodně velký problém se od stolu zvednou tak, abychom uvolnili pokoj před jedenáctou. 

Protože jsem se ale těšila, vyrazili jsme dost brzo na to, abychom stihli ještě zastávku s procházkou v Lednici. To byla taková povinnost. Musela jsem to tam vidět a hrozně jsem se těšila. Trochu nám ten dokonalý výlet ale pokazil vítr, protože díky těm prašným cestám jsem ještě několik hodin potom vyšťourávala z očí zrníčka písku. I tak jsme ale s pár kilometry, asi 300 schody v nohách a kilem písku v botách spokojeně usedli a vyrazili na cestu domů.